Seckauské Taury 2020
Seckauské Taury jsou málo známým pohořím v rakouských Alpách. Nejvyšší vrcholy se vypínají těsně pod 2 500 metry nad mořem a svým charakterem připomínají Nízké Tatry. Na rozdíl od jiných částí Alp, nebo zmíněných Nízkých Tater, nejsou v Seckauských Taurách žádná velká turistická centra a proto jsou málo navštěvované.
Seckauské Taury se nacházejí ve Štýrsku na samém východě Nízkých Taur mezi městy Linz a Graz. Dostanete se sem pohodlně po dálnici. My jsme si za svůj start zvolili údolí Triebental, takže pro nás bylo ideální stavit se v městečku Trieben, kde po sjetí z dálnice pohodlně nakoupíte veškeré zásoby.
Čekal nás čtyřdenní trek horami na těžko se spaním mimo kempy a jakékoliv turistické zázemí. Výchozím bodem byl kemp u penzion Bergerhube. Hned první den jsme měli v plánu překonat vrchol hory Gamskögel, noc strávit někde pod ní a pak pokračovat odpočinkověji přes sedlo Gaaler Törl údolím k jezeru Ingeringesee. Po načerpání sil nás čekal výstup na nejvyšší horu Seckauských Taur – Geierhaupt. Po krátké hřebenovce a přespání u jezera Schaunitzsee už budeme pokračovat pouze zpět k Bergerhube, kde strávíme poslední noc před odjezdem.
Trek to neměl být technicky ani fyzicky náročný, chtěli jsme si hlavně užít hory. V plánu tedy bylo zhruba 30 km s nastoupáním asi 3000 výškových metrů.
1. den: Start
Penzion Bergerhube byla nejlepší volba pro start. Za pár euro na hlavu jsme měli zajištěné parkování i přespání v kempu se sprchou a toaletami v teple. Domácké prostředí navíc dávalo znát, že se máme po návratu na co těšit. Auto tu na parkovišti můžete nechat za dvě eura na den a tak je to ideální místo pro start vícedenního treku okolními horami.
Hned ráno jsme zahlédli hřeben hory Gamskögel, jejíž vrchol byl naším prvním cílem. Po sprše, snídani a balení jsme slunným ránem vyrazili vstříc strmým svahům Gasmkögelu.
Cesta údolím pozvolně, ale vytrvale přidávala na sklonu. Zasloužený odpočinek po první části stoupání jsme si naplánovali v Mödringalmu, kde se konají horské tábory a navíc je zde pramen vody. S přibývajícími metry jsme stále zřetelněji viděli zbytky sněhu v kuloárech Gamskögelu, které se ovšem pomalu nořily do oblačnosti.
Když jsme došli k jezírku Hirschensee ve 2000 metrech nad mořem, bylo jasné, že se dešti opravdu nevyhneme. Čekal nás závěrečný 300 metrový výstup kuloárem do sedla pod vrcholem Gamskögelu. Z popisu trasy jsme věděli, že výstup bude opravdu hodně prudký, ale zároveň také bezpečný.
Od jezera to vypadalo, že nás na cestě nečeká žádný sníh a tak jsme začali stoupat vzhůru. Společnost nám dělali jenom kamzíci, kterých se na okolních skalách pohybovalo docela velké množství.
Výstup by byl výrazně jednodušší, kdyby byla skála suchá. I přesto bylo technicky náročnějších míst jenom několik.
Zhruba po hodině stoupání klikatou stezkou jsme dosáhli sedla pod vrcholem Gamskögelu. Počasí se malinko umoudřilo, a tak jsme si mohli užívat výhledy do okolních hor. Po zdolání vrcholu a zasloužené obědové pauze jsme se rozhodli, že do údolí sejdeme po neznačené stezce, která byla zakreslena v mapě.
Stezka nás vedla do sedla Gaaler Törl a následně podél potoka Musenbach dál do údolí. U potoka zprvu cesta není téměř znatelná a některé části člověk musí projít improvizovaně, ale jedná se o technicky naprosto jednoduchý úsek, takže jsme si s ním poradili jedna dvě.
V údolí Musenbachu se nám natolik zalíbilo, že jsme se rozhodli již nepokračovat k jezeru Krugsee, ale zakempovat přímo u potoka. Což se záhy ukázalo jako nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat.
Ještě jsme ani nenašli vhodné místo na přespání a strhla se silná průtrž mračen. Ve skrytu velkého smrku jsme přečkali to nejhorší a pak rychle postavili nouzový tábor.
Celou noc se déšť střídavě vracel, takže jsme stany už neopustili.
2. den: Směr Ingeringesee
Ani ráno nás neuvítalo s vlídnou tváří. Déšť se stále vracel a foukalo. Naštěstí se začalo počasí brzy zlepšovat, a tak jsme se mohli začít celkem v poklidu připravovat k odchodu. Druhý den nás čekal výstup do sedla u jezera Gaaler See a zbytek dne jsme měli už jen klesat k jezeru Ingeringsee.
Volnější den jsme měli naplánovaný záměrně. Po výstupu na Gamskögel jsme chtěli načerpat síly před výstupem na nejvyšší horu Seckauských Taur – Geierhaupt.
Ačkoliv byl včerejší a noční déšť opravdu vydatný, na horských potocích to nebylo nijak znát a cesty, které nás provedli lesem až pod sedlo byly také v naprostém pořádku.
Samotný výstup do sedla byl zprvu sice prudký, ale vedl širokou cestou, po které může bez problémů jet i terénní auto. Pak ale přišla podmáčená horská louka s kosodřevinou a bylo po cestě. Kreativně jsme hledali kudy projít s co nejmenším odporem bujné vegetace. Orientace však není složitá, stačí se držet podél potoka, který pramení přímo pod sedlem.
Na posledních metrech i kosodřevina mizí a krajina se začne krásně otevírat výhledům na okolní štíty a údolí Gaalbachu.
V sedle u jezera Gaaler See foukalo pěkně studeně. Bylo znát, jak tam proudí vzduch z jednoho údolí do druhého. Vrcholy se ještě schovávaly v mracích, ale už bylo cítit, že se počasí brzy zase umoudří.
Čekala nás jen asi kilometrová cesta, která měla vést kosodřevinou téměř přímo dolu. Cesta v kosodřevině ponenáhlu zmizela a my jsme se ocitli uprostřed jehličnatého pekla na příkrém horském svahu.
Proklestit se hustou kosodřevinou dalo opravdu hodně námahy. Cestu nám navíc komplikovala rozblácená zemina po které jsme každou chvíli uklouzli.
Vše se nám ovšem podařilo zvládnout. Po sestupu zakončeném dvoumetrovou kolmou skluzavkou do potoka, už nás čekala jenom volná procházka upravenou stezkou až k horskému jezeru Ingeringsee.
Ingeringsee je ideální místo odkud začít výstup na přechod hřebene kolem vrcholu Geierhaupt. Malebnost místa umocňuje stavba bílé kapličky na břehu. Turisté zde najdou mnoho laviček k posezení a rozjímání. Je zde také parkoviště, dál do hor už auta nesmí. Bohužel se zde nesmí také kempovat, což je škoda, protože spaní na břehu jezera by bylo báječné.
Zašili jsme se tedy u potoku v lese a doufali, že nás nikdo přes noc řešit nebude.
Relativně brzkého příchodu jsme využili k patřičné regeneraci, vaření, odpočinku a rokování pod krásnou alpskou oblohou. Do stanu jsme zalezli až když bylo nebe poseté hvězdami.
3. den: Na Geierhaupt
Ráno na břehu Ingeringsee bylo nádherné. Vítaly nás sluneční paprsky a tak nebyl problém dodržet brzký budíček. Čekalo nás nastoupat 1300 metrů hodně prudkými svahy což vyžaduje s těžkým batohem dostatek času a sil.
Po vydatné snídani a sbalení tajného kempu jsme ihned nastoupili na trasu výstupu. Počítali jsme s tím, že 5 km dlouhý výstup nám zabere zhruba 4 – 5 hodin.
Cesta vede od jezera zprvu hodně zvolna po horské silnici a nabízí několik krásných výhledů do okolí, pak ovšem horskou silnici opouští a nastupuje nekompromisní stoupání přímo vzhůru. Výškové metry díky tomu sice rychle ubíhají, ale námaha pro celé tělo zatížené těžkým batohem je nekompromisní.
Zhruba v 1600 mnm je možnost nabrat vodu na zbytek výstupu. Kousek od cesty se tu nachází velice vydatný a divoký horský potok, kde je vody dost pro každého pocestného.
Po přestávce na doplnění vody nás čekala velice prudká část výstupu po úzké pěšince, která se klikatí horskou loukou. Technicky se nejedná o nijak náročnou věc a tak člověka rmoutí jenom ubývající síly. Na druhou stranu není vůbec od věci častěji zastavit. Cestičkou se totiž postupně dostáváme na hřeben a výhledy se otevírají do všech stran. Nádherné vrcholy Seckauských Taur jsou tak brzy jako na dlani.
Jisté problémy při výstupu na Geierhaupt mohou přijít až na posledních 1300 metrech. Terén přejde postupně z horské louky na kamenité pláně, které se následně skloní směrem do hlubokého údolí. Mimo náročné chůze po různě velkých kamenech tak přijdou i chvíle, kdy se člověk musí přehoupnout v nepříliš komfortních místech přes nějakou skalku.
Cesta ze sedla pod Geierhauptem je ale zase celkem v pohodě a nepřipravila nám žádná nepříjemná překvapení. Naopak po hřebeni se šlo opravdu pěkně a přímo pod vrcholem na křižovatce je i pěkné místo na odložení batohů, se kterými bychom se jinak na nevelkém vrcholu pěkně pletli.
Jelikož je Geierhaupt nejvyšším vrcholem celých Seckauských Taur, svou cestu si sem najde řada horských turistů. Ty sem láká i technicky nepříliš náročná cesta. Nicméně se není nutné obávat velkých zástupů lidí. My jsme za celý den potkali sotva pár desítek turistů a běžců. Nutno říci, že nikdo z nich nebyl na treku a nenesl velký batoh s výbavou na několik dní.
Samotné dosažení vrcholu ze křižovatky je už naprosto jednoduché a člověk jenom musí dávat pozor, aby neuklouznul.
Výhledy na okolní hory jsou pak vskutku kouzelné.
Pro zasloužený odpočinek a doplnění energie jsme si vybrali příhodné místo přímo na hřebeni kousek pod vrcholem. Trochu relaxace jsme si už zasloužili. Čekalo nás sice už jenom pár kilometrů po hřebeni k nedalekému jezeru Schauntizsee, terén byl ale hodně kamenitý a nebylo zřejmé co nám hřebenovka ještě nadělí za překvapení.
Nakonec byla většina trasy naprosto v pohodě a člověk si musel jenom dávat pozor na to kam šlape, aby mu neujela noha. Kontrolování kroku je s těžkým nákladem na zádech velice důležité. Nepozornost může člověka rozhodit nebo i shodit na zem.
Už to vypadalo, že celou etapu zvládneme s přehledem, když těsně před cílem vypovědělo Lenky koleno. Naštěstí se nakonec povedlo zvládnout i toto nepříjemné zranění a do cíle u jezera jsme dorazili všichni po svých.
Kolem Schaunitzsee je několik pramenů vody a také dostatek místa pro kempování. Navíc s krásným výhledem do údolí směrem k Triebentalu.
Po náročném dni na úmorném slunci jsme si všichni zasloužili odpočinek a vydatné jídlo. Naštěstí jsme ještě měli zásob dost, takže jsme si udělali večer u jezera moc hezkej. Nádherný byl i západ slunce, který jsme pozorovali až do úplného konce.
Na krajinu se pak pomalu snášela tma, kterou začaly prosvětlovat hvězdy a veliký zářící měsíc v úplňku. U jezera jsme nakonec seděli a v družném hovoru rozjímali až do noci.
4. den: Zpět do Triebentalu
Ráno nás přivítalo slunečným, ale dost větrným počasím. Složili jsme naše tábořiště a vydali jsme se na sestup podél potoka Grünbach k chatě Bergerhube.
Kamenitá stezka vede prudce se svažujícími svahy údolí. Technicky se nejedná o nic náročného, ale člověk musí být neustále ve střehu, aby si zbytečně nepřivodil úraz kotníku nebo kolene.
Nejnáročnější z celého sestupu bylo neúprosné slunce. Co chvíli jsme si museli namáčet čepice a šátky ve studené vodě z potoka, abychom nedostali úžeh.
Zhruba po dvou hodinách klesání jsme se vrátili zpět k Bergerhube a tím náš horský okruh zakončili.
Už od rána jsme se těšili na příjemnou relaxaci. Po zasloužené sprše jsme se přidali k četným zástupům místních turistů a cyklistů a užili jsme si na plno vše, co nám chata nabídla.
Místní kuchyně, kterou zde vaří přímo majitelka chaty, spolu se studeným pivem a panáky místního likéru Zirbenschnaps byly vydatnou vzpruhou pro naše těla i mysl.
S majiteli chaty jsme pak v přátelském hovoru seděli dlouho do noci.
Seckauské Taury jsou skvělým místem, kam se můžete vydat, pokud chcete mít hory jenom pro sebe. Přechod s těžkým batohem je fyzicky náročný, a proto snad zůstanou tyto hory ještě nějakou dobu mimo zájem turistů.
