1. den – sobota: dobytí Bosny a Hercegoviny
Sraz proběhl stylově v Arše. Potom, co jsme si do hlavy nalili pár kousků, dorazil o půl desáté i pan Sadám, který si musel večer ještě zabalit a nakoupit.
Cesta autem proběhla bez komplikací, pouze jednou nám skoro došel benzín. Martinovo Kangoo jelo parádně a tak jsme se dostali na průměrnou rychlost skoro 130 kilometrů v hodině. Do Mrakovice v NP Kozara jsme dorazili zhruba o půl desáté. Zastavili jsme na parkovišti zhruba v osmi stech metrech nad mořem. Byla zima, mlha a po zemi ležely zbytky sněhu. Když jsme vylezli z auta nevěděli jsme tak trochu, co tam v té nepohodě budeme dělat.
Rozhodli jsme se, že bychom v první řadě měli zlepšit náladu našeho družstva. Pro tuto příležitost dodala Alice lahev Slivovice. Po pár kolečkách už jsme dostali tu správnou objevitelskou náladu a vydali jsme se na procházku do lesů a hor. Samozřejmě bez mapy, kterou jsme pro jistotu nechali v autě, aby nám nezmokla. Tento fakt se velice brzy projevil v tom, že jsme ztratili značenou stezku.
Promáčený les jsme zdolávali kluzkými cestičkami, které mimo nás okupovali také velicí mloci.
Když jsme dorazili do jakési skalní soutěsky, objevil se před námi směrovník s odbočkou k jeskyni. Úkol byl jasný prozkoumat jeskyni. Baterky jsme si naštěstí nechali v autě, aby nám nenamokli, takže průzkum probíhal jen za světla mobilních telefonů a plamínku ze zapalovače.
Po vnoření několik metrů do skály jsme museli průzkum ukončit, jelikož se průlez značně zúžil a dno jeskyně bylo zanesené silnou vrstvou bahna. I tak to byl velký zážitek, ani nám nevadilo, že jsme se díky tomu všichni pěkně zaprasili.
Po nalezení cedule s mapou jsme se rozhodli prozkoumat ještě Golou Planju, což je horský hřeben bez lesu, který skýtá mnoho míst s dalekým výhledem. Pokud není mlha. Cesta na hřeben se nám přesto vyplatila, nalezli jsme bivakovací chatu, kterou jsme se nakonec rozhodli využít i pro přespání.
Odpoledne jsme se vydali autem do Prijedoru, kde jsme se chtěli najíst a směnit si nějaké peníze. Po pokusech s hledáním směnárny jsme nakonec směnu provedli na místní tržnici s kurzem 1,92 marky za euro.
Pro jídlo jsme se rozhodli využít nedaleké rychlorestaurace s čevapi a polévkou. Zde jsme se také srazili s druhou skupinkou, která akorát dorazila. Po jíídle jsme ještě nakoupili pivo a svíčky, aby mohla být romantika v horách dokonalá.
Cesta z Prijedoru byla přesně tak dlouhá na vypití několik petek piva a naladění správné večírkové nálady. Bohužel nás ještě čekala velmi strastiplná cesta s náročným stoupáním, kde mohl pan Sadám plně předvést své řidičské schopnosti. Samozřejmě jsme neměli šanci autem vyjet, protože kopec to byl opravdu hodně prudký. Naštěstí stačilo jenom vylézt auta a prázdné už vyjelo. O poznání veselejší si to udělala druhá posádka, která se rozhodla svého peugeota neopustit a tak urazili u nízko sedícího auta výfuk.
Výfuk byl tedy uložen do křoví, že se vyzvedne druhý den při zpáteční cestě. Zbýval pouze úsek přes travnatou hřebenovou pláň. Zvládli jsme to s jedněma hodinama.
Vzhledem k zážitkům z minulých okamžiků byla nálada skvělá. Nebylo ani pět odpoledne, ale už se stmívalo, okamžitě jsem tedy prosvětlil naši světničku svíčkami a večírek mohl začít. A že se rozjel pořádně o tom vědí zdi té útulné chajdy svoje. Kdo tam nebyl ten by nevěřil a nemá tedy ani cenu zde všechny detaily popisovat.
2. den – neděle: Cesta ke kaňonu Rakitnice, dobytí Bobovice
Ráno po úklidu chajdy a vzájemném převyprávěni historek z minulého dne jsme nastoupili na cestu přes Sarajevo do Bobovice s jedním velkým úkolem, najít autoopravnu, která v neděli navaří výfuk na Matějovo peugeot.
To se nám nakonec podařilo nečekaně brzy. Na první benzínce nás odkázali na dům, který byl vzdálen jen pár set metrů. Kolem domu indikovalo přítomnost kutila velké množství nejrůznějších vozidel a pojezdů svařených z bůhví čeho a mezi tím stál bílý golf, ze kterého čouhali jenom nohy jakéhosi chlapíka.
Pán s manželkou nám ochotně vyšli vstříc a ihned se o Matějkovo auto začali starat. My jsme mezitím šli k nedalekému magazínu, kde jsme si koupili pití a zapovídali jsme se s prodavačkou, která měla velkou radost z toho, jak ji rozumíme.
Oprava výfuku trvala zhruba čtvrt hodiny, přesně čas na to vypít plechovku piva a zas hurá na cestu do Sarajeva. Pán si za vyvaření řekl o dvacet marek (zhruba 250 Kč), což jsme ochotně akceptovali.
Průjezd kaňonem řeky Vrbas byl skvělým zážitkem, pro většinu to bylo poprvé, co viděli a zažili cestu divokým bosenským kaňonem plného skalních stěn, převisů a tunelů. Vše bylo navíc překryto pestrým závojem podzimních barev, prostě nádhera.
Bohužel se nám cesta oproti očekávání znatelně protáhla a tak, když jsme dorazili do Sarajeva, bylo jasné, že ten den už do údolí Rakitnice nevyrazíme. Nakoupili jsme tedy v supermarketu Konzum potřebný proviant pro následující dny v divočině a pro večerní hostinu.
K cestě do kaňonu sice už čas nebyl, ale k základnímu rychlému seznámení s historickým centrem Sarajeva ano. Dali jsme si tedy půlhodinový rozchod po tržnici. Někteří času využili k prolézání stánků s nejrůznějšími suvenýry, jiní si dali kebab a provedli jenom krátkou procházku usínající tržnicí. Když jsme se vraceli k autům, muezíni akorát ohlašovali čas pro večerní modlitbu.
Velkým zážitkem se stalo hledání cesty do vsi Bobovica, ve které jsme měli v plánu nechat automobily a další den ráno ji použít jako místo startu. Po té co jsme naprosto sebevědomě přejeli výrazně vyznačenou odbočku na zimní středisko Bjelašnica, jsme museli několik desítek minut bloudit kolem bezvýznamné vesničky Kijevo, kde nám nepomohli ani celkem přesné rady místních, abychom se nakonec odhodlali vrátit se pár kilometrů zpět. Je těžké orientovat se podle odbočky do kamenolomu, když je takových po cestě vícero, a podle mapy, ve které jsou cesty znázorněné s velmi různorodou přesností.
Když jsme konečně silnici na Bjelašnici nalezli, překvapila nás pro změnu mlha hustá jako mlíko. Naštěstí k žádným dalším zádrhelům nedošlo a tak jsme nakonec někdy po osmé večer dorazili do horské vísky Bobovica, která nám svou architekturou silně připomínala o rok dříve navštívenou ves Lukomir. Oproti očekávání byl problém nalézt místo, kde bychom zaparkovali auta a zároveň bychom se mohli utábořit. Jako jediné nominované a tedy i vítězné místo nakonec vyšlo nově postavené vyasfaltované hřiště na fotbal a basketbal. Trochu nezvyklé pro dané místo a situaci, nicméně ve výsledku velmi dobře použitelné.
Rozbili jsme tedy tábor a začali jsme vařit a popíjet Sarajevské pivo. Chvíli na to se z jinak spící vsi začali ozývat podivné hlasy a po ulici se začal pohybovat kdosi s baterkou. Z počátku jsme tomu nevěnovali žádnou pozornost, brzy nám ale přišlo, jakoby výkřiky ze tmy patřili nám. Nikdo k nám však nešel ani nic dalšího divného se nedělo. Pak ale bylo volání dost hlasité. Sice jsme nerozumněli ani slovu, přesto jsem se raději vydal na průzkum mezi místní. Něco je znatelně rozladilo a bylo zřejmé, že to je s největší pravděpodobností naše přítomnost.
Namířil jsem si to přímo k nejbližšímu domu. Po ulici přeběhlo několik temných postav a doběhli k zahradě, kam jsem měl namířeno také. V tu chvíli jsem si uvědomil, že něco není zcela v pořádku a že bylo možná dost nerozumné vydat se vstříc vesničanům sám. Zvláště, když mi byl zřejmý fakt o množství zbraní mezi místními. Nechtěl jsem ale situaci ještě zhoršit a tak jsem klidným, ale rozhodným krokem došel až k vesničanům.
Rychle došlo k rozuzlení celé situace, když vesničané pochopili, že jsme se rozhodli využít hřiště k přespání, chytali se za břicho a hlasitě se smáli. Mezitím dorazilo také policejní auto, které málem nabouralo do narychlo postavené barikády z pneumatik, kamenů a dřeva. Barikádu vesničané postavili v domnění, že jsme horští bandité a rozhodli jsme se napadnout jejich vesnici.
Celou situaci jsme si následně doosvětlili s evidentně pobavenými policisty, kteří si jen poznamenali naše pasy a SPZ, aby měli kompletní zápisy pro výjezd do hor.
Zbytek večera již proběhl v naprostém klidu s chutným kuřecím na smetaně, které mezitím Sadám uvařil a mnoha loky piva i vodky. Závěrečná kolečka v Macháčku si pamatují jen ti nejotužilejší. Po té co se nám podařilo uložit Matějku, který se rozhodl pro pohyb s náhonem na přední a minul stan těsně o tři metry, zůstal jsem ještě dlouho do noci popíjet s Danielou.
3. den – pondělí: Cesta do Kaňonu Rakitnice
Podle večerní oslavy dobití Bobovice vypadalo také ráno. Jen pozvolna se první odvážlivci jali opouštět své stany a vkročit tak do nádherného, prosluněného, horského rána.
Okolní hory vyrůstaly nad hladinou bělostných údolních mlh a slunce krásně prohřívalo alkoholem zmožená těla. Pro vzpruhu nám Sadám uvařil vajíčka a vše jsme mocně zapíjeli mlékem. Brzy jsme se tedy dostali na tu správnou provozní teplotu a stačilo již jen zabalit batohy na čtyřdenní přechod kaňonu Rakitnice a pohoří Visočica. Mimo toho se ještě stala jedna věc, která snačně upravila chod následujících dní, někteří členi výpravy se rohodli umýt ešusy tak, že je dali coby zbytky vyjíst místního psa. Ten se nás následně po celou výpravu kaňonem Rakitnice už nepustil.
První úsek ulicemi vesničky Bobovice jsme zvládli velice rychle. Několika dotazy na místní jsme se jen ujistili, že jsme opravdu nabrali správný směr a z levé strany jsme obešli vrch Prut. Celkem zřetelná cesta nás dovedla až k lesu, který začínal u samé hrany kaňonu. Zde přišla první z řady chyb a mýlek, kterých jsme se během následujících dní dopustili.
Vydali jsme se velmi dobře zřetelnou cestou, která vcházela do lesa a následně postupně klesala k řece široce klikatou pěšinou mezi nejrůznějšími trnovými keři. Bylo nám jasné, že pravděpodobnost toho, že jdeme po správné cestě je velice nízká. Naštěstí jsme potkali velmi ochotného baču, který nás nakonec provedl nepřehlednou částí terénu a nasměroval nás na správnou cestu. Ta velice rychle klesala po prudkém zatravněném svahu. A následně se stáčela do lesního porostu po vysoké skalní stěně dolů.
Cestička to byla hodně příkrá a místy sem tam někdo usadil zadek na zem nebo nekontrolovatelně uklouznul, aby našel stabilitu o notný kousek níž. Brzy jsme ale slyšeli šum a hukot říčky na dně kaňonu, které jsme dosáhli u mostu spojujícího levý a pravý břeh na cestě Bobovica – Lukomir. Evidentně se nejednalo o příliš využívanou pěšinu, přesto byl most v bezvadném stavu. Zkrátka skvělé místo proto, udělat druhou z řady chyb a mýlek.
Průvodce popisoval, že za mostem se máme dát po zřetelné cestě do Lukomiru. I na kameni byla šipka jasně znázorňující směr, jakým se máme vydat. Přesto jediná cesta, kterou jsme viděli, nebyla ta správná, to jsme ovšem zjistili až pozdě odpoledne.
Klesající cesta nás vedla hustým lesním porostem na pravém břehu Rakitnice po dobře zřetelné vyšlapané cestičce. Mezi větvemi jsme mohli tu a tam spatřit mohutné skalní stěny, které se nad námi vypínaly.
Zhruba po tři čtvrtě hodině nám došlo, že jdeme špatně. Cesta byla ale dobře znatelná a tak jsme doufali, že se ještě rozhodne zvednout a jít oklikou do vsi Donji Lukomir. Když jsme míjeli rybářskou chatku na loučce hned u Rakitnice ještě jsme podobné domněnce věřili. Pak se ale cesta rychle proměnila v nezřetelnou až špatně patrnou, aby následně zmizela kdesi v křoviscích zcela. Bylo už půl páté odpoledne a bylo nám jasné, že nemáme ten den už šanci za světla dojít k Donjimu Lukomiru. Zároveň jsme věděli, že jsme za celou cestu neminuli místo, kde by se dalo tábořit. Rozhodli jsme se tedy pro nejbezpečnější řešení, rozbít tábor u rybářské chaty.
Mezitím co většina zajišťovala postavení stanů a vyvěšení vlajky, vydal jsem se s Matějem a Sadámem obhlédnout koryto Rakitnice, zda by nebylo možné následující den projít dál přímo řekou. Podle průvodce by nás čekaly ještě dva kilometry náročného terénu. Neušli jsme více než dvě stě metrů a bylo jasné, že tudy cesta pro nás nevede. Po zdolání několika větších balvanů jsme se dostali na místo, kde bylo bezpodmínečně nutné vlézt do proudu vody. Následně se kaňon prudce zúžil a břehy se změnily v kolmé skalní stěny bez jakéhokoliv prostoru pro zdolání suchou nohou, navíc s nejistotou toho, jak by cesta vypadala dál a jak je hluboká voda v řece. Vzhledem ke složení a vybavení naší výpravy jsme se shodli na tom, že průchod tímto směrem pozbývá rozumu.
Po návratu do tábořiště se již začínalo smrákat a tak byl nejvhodnější čas na uvaření večeře. Po večeři jsme se rozhodli rozdělat táborový oheň. Z počátku vládlo nadšení pro rozdělání ohně za použití křesadla a smolných pilin. Příliš se nám to nedařilo a tak nakonec zvítězil pěšácký outdoorový turbozapalovač. I tak to byl problém, ačkoliv jsme do hry zapojili také tuhý podpalovač. Veškeré dřevo bylo velmi mokré a tak trvalo poměrně dlouho, než jsme ohniště roztopili na dostatečnou teplotu. Nic dalšího jsme ale už na práci ten den neměli, takže času bylo dost.
U ohně se již velmi příjemně postávalo, přestože okolní kaňon rychle chladnul. Co neohřál oheň, to ohřálo několik posledních lahví bylinných likérů a pálenek. Obloha se nám nepokazila po celém dni ani na večer a tak jsme mohli spokojeně pozorovat množství hvězd rozesetých nad našimi hlavami až do pozdních nočních hodin.
4. den – úterý: Cesta přes Lukomir, opět jinudy
Ráno jsme dle dohody opouštěli stany v osm hodin, abychom rozumně zahájili výstup nad dno kaňonu do vsi Donji Lukomir. Znamenalo to návrat až k mostu mezi Bobovicemi a Lukomirem. Tedy skoro celou cestu, kterou jsme předešlý den ušli.
Po snídani a sklizení tábořiště jsme udělali ještě krátkou exkurzi s lezením po balvanech v kaňonu Rakitnice až na místo, které již nešlo suchou nohou překonat.
Až při návratu zpět k mostu pod Bobovicemi jsme si pořádně uvědomili, jak hluboko jsme předešlý den sklesali. Co bylo o den dříve příjemné pozvolné klesání, změnilo se najednou v prudký místy velmi únavný výstup. Ve skupině byli lidé různé výkonosti což nakonec vedlo k chvilkovému rozdělení na dvě skupiny. Samozřejmě jsme sešli z cesty.
Přestože jsme si chybu uvědomili celkem záhy, nebyli jsme již s opožděnou skupinou schopní zjistit, kudy cesta vede. Rozhodli jsme se tedy nakonec, že vyšleme nahoru i dolu po svahu jednoho člověka, protože skutečná cesta musela zákonitě vést pod námi nebo nad námi. Během chvilky jsme se dokázali opět zorientovat a zbytek cesty až k mostu již nebyly žádné komplikace.
K mostu jsme se dostali přesně 23 hodin od první návštěvy. Teď když bylo jasné, která z cest je špatná, nebylo těžké objevit tu správnou, která vedla zpoza velkého kamene prudce vzhůru. Inu zkušenost, která nás stála celý den. Najednou i podivná zkroucená šipka na kameni s nápisem Lukomir dávala lepší smysl: „Obejdi kámen a jdi do leva.“
Výstup po skutečné cestě do Lukomiru byl zpočátku bez větších potíží. Cesta pravda stoupala neúprosně vzhůru, na druhou stranu jsme alespoň rychle nabírali výškové metry. Ani přestávek nebylo třeba mnoho, první jsme udělali, až když jsme se dostali na úroveň pastvin a křovin. Odkudsi z dáli se ozývalo cinkání ovčích zvonců a mlhavá oblačnost se pomalu začínala roztrhávat.
Pak stačilo pár rozcestníků, zatáček, prudkých pasáží a cestička se nám zase odporoučela. Už jsme byli ale dost vysoko a krajina se hodně otevřela, křoviny zmizely a místo nich byl ve zlatavé trávě jen tu a tam strom nebo kámen. Rozhodli jsme se tedy nevracet se do nepřehledného terénu a místo toho jsme se vydali směrem, kde Donji Lukomir musel být.
Slunce se začalo příjemně opírat do prudkých travnatých svahů, krajina úplně změnila svou tvář a my jsme mohli zhlížet do hlubin kaňonu pod námi. Nebetyčné stěny vystupující z převážně zelenavého lesního porostu dodávaly této podívané na dramatičnosti.
Brzy jsme se ve svahu zorientovali a nalezli jsme výraznou cestu, která byla místy poničená sesuvy půdy. Kamenné zídky tu a tam upomínaly na dávnější lidskou činnost. Jako mávnutím kouzelného proutku se před námi objevil také vydatný pramen osvěžující vody.
Na této podzimní idylce trochu ubralo zjištění, že sice šlapeme po skvělé cestě, ale opět na jiné místo než jsme chtěli. Tentokrát se naším dalším nechtěným cílem stal Gornji Lukomir. Oproti předchozímu zakufrování mělo tohle tu výhodu, že jsme se mohli celkem svobodně rozhodnout, jak budeme pokračovat. Mezitím co si ostatní prohlíželi surovou emotivní malebnost této zapomenuté vesnice, přemýšleli jsme se Sadámem, kudy povedou naše kroky dál. Mezi nápady jak sestoupit na dno kaňonu byla i myšlenka vydat se cestou zcela novou, zatím nepopsanou a nám zcela neznámou. Jednalo se o zářez s potokem, který musel vést jedině do Rakitnice. Nakonec jsme od této myšlenky ale ustoupili, jelikož se mohlo kdykoliv stát, že na potoku bude vodopád a my se budeme muset znovu zdlouhavě vracet. Vyhrála tedy cesta po hraně kaňonu z Lukomiru do Čuhoviči a dále k jezeru pod vsí Blaca. Cesta měla být značená a neměl být problém se jí držet.
No, začátek cesty jsme nenašli a tak jsme z Lukomiru pokračovali intuitivně traverzem svahu, kde to vypadalo, že nějaká cesta vede. Místo turistických značek jsme ale narazili na podivné betonové kvádry připomínající městskou kanalizaci. Vláďovi to nedalo a nahlédl pod kovový dekl jednoho z nich. S lehkým úžasem jsme zjistili, že jdeme trasou, kudy vede optický kabel.
Trochu nepatřičná technologie v kraji, kde jsou největším bohatstvím dobytčí výkaly, coby zdroj zúrodnění kamenité půdy.
Cestička nás zavedla do hustého bukového lesa a krajina opět změnila zcela svůj ráz. Vcelku nízké, ale věkovité buky měly nejrůzněji pokroucené silné kmeny, které tvarovaly místní nehostinné podmínky. Byl příjemný klid a slunce již dávalo znát, že se brzy skloní za obzor, aby zatím začalo prokreslovat zem pod sebou v příjemně teplých tónech pozdně odpoledního světla.
Po průchodu lesem jsme se již přiblížili vsi Čuhoviči a v tu chvíli jakoby na nás dýchla minulost zprostředkovaná jednoduše postaveným plotem z navaleného kamení a neopracovaných větví. Cesta nás vyvedla do otevřené náhorní plošiny Bjelašnica pokryté bezpočtem mohutných krasových závrtů, z nichž velké množství bylo ohrazeno kamennými zídkami. Na první pohled úplně jiný svět.
Mezi zídkami prázdných pastvin se cestička prokroutila až do vsi Čuhoviči. Nemohli jsme se ubránit dojmu, že jsme v jakési zapomenuté české horské vsi před několika staletími. Architektura i rozložení domků po zvlněných stráních jakoby nám byla něčím hodně blízké. Snad to dělalo i typicky podzimní světlo a počasí. Jen mešita do toho obrazu zcela nezapadala.
Při této příležitosti nemohu nevzpomenout na další z češtinářských objevů, které jsme s Danielou uskutečnili. Na základě rozboru několika Matějovo fórků, jsme došli k závěru, že to je první a jediný člověk, který využívá zatím neznámou literární figuru – hyperbolickou nadsázku. Hyperbolická nadsázka je zvláštní tím, že čím více jí přicházíte na kloub a čím více se ji snažíte vysvětlit slovy, tím nadsazenější je.
Dalším nečekaným objevem v Matějovo vyjadřování byla tzv. řídká teorie. Existenci této formy teorie jsme tušili už delší dobu, ale až zde při pohledu na prazvláštní krajinu, ke které jsme marně v paměti hledali jakoukoliv podobnost s čímkoliv, co jsme dřív viděli, až teprve zde, nám existence řídké teorie vytanula na mysli. Tato teorie se vyznačuje tím, že při kritické diskuzi sem tam nějaký protiargument propustí jakoby ho ani nikdo neřekl. Právě díky řídké teorii dokážou některé Matějovo názory přežívat roky, ač jsou postavené na zcela pokřivených a často značně protichůdných faktech.
V těchto myšlenkách a udiveni podivnou malebností okolní krajiny jsme procházeli Čuhoviči. Minuli jsme několik místních, se kterými jsme se vždy pozdravili. Odpovědí nám byl srdečný leč trochu zmatený pozdrav. Pro místní jsme byli bezpochyby opravdovou podivností v jejich vesnici my.
Tam kde se čas zastavil, tam kde jezdí auta značky TAM, tam kde pasou ovce lidé s pronikavýma modrýma oči se zvláštním horským dialektem, tam mezi kopci leží zapomenutá ves Čuhoviči. Místo, které člověka vtahuje a nutí jej přemýšlet. Po depresivním a vylidněném Lukomiru, drsná a surová malebnost Čuhoviči. Jako bychom jen proplouvali v nějakém kolektivním snu a posouvali se v jeho ději dál.
Když jsme opustili poslední zatáčku za vsí a pozdravili jsme se s posledním bačou, zjistili jsme, že naše kroky zase nabraly špatný směr. Slunce sice pomalu mizelo za obzor, ale ještě bylo snadné zorientovat se a namířit si to přes zídky a krasové závrty přímo směr ves Blaca, kde jsme chtěli u jezera přespat.
Náhorní plošina Bjelašnice je bez min a největším problémem volného pohybu jsou jen závrty, které jsou hluboké a ve spojení s kamennými zídkami vytváří labyrint, ve kterém může člověk s horší orientací snadno zabloudit.
Když jsme dosáhli jezera pod vsí Blaca bylo už značné šero a celé tabořiště jsme museli postavit za světla čelových svítilen. Vydatná večeře nám byla zaslouženou odměnou po celodenním putování.
Noc byla úžasně, až strašidelně, tichá. Nebylo slyšet vůbec nic. Ticho bylo tak velké, že bylo v podstatě slyšitelné. Jen Vláďovo chrápání chvíli vířilo jinak stojaté hladiny hluku, pak už jen ticho, tma a hvězdy.
5. den – středa: K Rakitnici a zase zpět
Stejně jako noc bylo i ráno klidné, chladné a tiché. Široko daleko nebyl zdroj jakéhokoliv hluku a i zbytky zvuků, které by se k nám donesly třeba z kaňonu Rakitnice, spolehlivě odhlučnila proláklina s prudkými svahy, ve které se jezero nacházelo.
Po sbalení tábořiště jsme se vydali k hraně kaňonu, kam to bylo sotva pár stovek metrů. Cestu k sestupu k řece jsme našli velice snadno podle několika červených značek. Čekal nás dlouhý sestup. Mraky ležely celkem nízko a obzor rychle ztrácel na barvách, přesto byl pohled do hlubokého kaňonu nádherný. Na protější straně se vypínal svah do pohoří Visočica, kam jsme chtěli dojít.
Značení stezky nebylo nejlepší, ale prakticky nebylo kam zabloudit, jelikož cesta tu vedla jenom jedna. Na jediné křižovatce jsme pravda nejdřív odbočili špatně, ale to jsme rychle napravili a k řece jsme se dostali bez významnější zacházky.
Průzračná voda lákala ke koupání. Po sestupu jsme byli všichni zpocení, takže jsme naskákali do vody prakticky hned, jak jsme našli první vhodné místo. Bohužel voda byla opravdu ledová a vzduch bez paprsků slunce byl také dost chladný. Přesto jsme se alespoň v rychlosti vykoupali.
Klídek a pohodu při koupání brzy vystřídalo lehké rozčarování. Stezka bez známek pokračování zmizela. Nikde nebyla značka ani pěšina. Věděli jsme, že někde blízko má být most a na protějším břehu má vést naše značená stezka.
Se Sadámem jsme se vydali na průzkum. Sadám při hladině řeky, já o několik metrů výš po svahu. Mezi zpustlými ovocnými stromy a značným množstvím trnitých keřů se dala jakási stezka tušit, její zbytky mně ale dovedli ke strženému svahu, který by se přecházel jenom dost obtížně. Po vyhodnocení obou „cest“ jsme se tedy rozhodli vydat se po kamenech přímo po břehu Rakitnice.
Ta začínala poměrně bujnou vegetací a hledání míst nejvhodnějších k prostoupení chvíli zabralo. Nakonec jsme ale došli k místu, kde se řeka stáčela a nám bylo jasné, že žádný most už neexistuje, protože jsme došli na místo, které bylo podle mapy až za mostem.
Pohledem na protější břeh jsme vytušili, že tam nějaká pěšina vede a tak jsme se rozhodli pro brod v relativně klidném místě. Vody bylo sice chvílemi až nad kolena, ale zdolali jsme to všichni bez pádu, jenom Kristýna si rozřízla nohu o nějaký ostrý kámen a tak byl nutný zásah lékárničky.
Cesta na druhém břehu vypadala zpočátku celkem slibně, dovedla nás na místo, kde se daly vytušit zytky nějakého starého kamenného stavení, snad mlýnu a nejspíš i zbytky mostu, který oba břehy dříve spojoval. Brzy jsme ale došli na loučku, kde cesta opět mizela. Využili jsme toho ke krátké přestávce, během které se několik lidí vydalo prohledávat okolí. Cestu jsme nakonec našli a mohli jsme pokračovat.
Pěšina nyní šplhala po svahu velmi zřetelně a i na skalnatějších úsecích nebyl s orientací sebemenší problém. Došli jsme až k rybářské chajdě, odkud jsme s menšími obtížemi cestu opět našli, ale bylo to již předznamenání toho, co nás následně čekalo.
Dostali jsme se až do zaniklé osady pod svahy Visočice. Zcela zpustlé zbytky kamenných domů a zplanělý ovocný sad upomínaly na dřívější sídlo lidí. Křoviny byly takřka neprostupné. Rozhodl jsem se tedy, že se nejprve vydám na průzkumnou obchůzku sám nalehko.
Ruiny domů působily značně neutěšeným dojmem. Klid a ticho, které se tu rozléhalo, jen dotvářelo snovost té podívané. Pod jednou jabloní se válelo mnoho žlutozelených jablek, ochutnal jsem jedno a se zjištěním, že je ještě celkem jedlé, jsem pokračoval osadou výše, kde jsem tušil starý úvoz. Nad jabloní byl vývěr pramene vody, který se rychle vsakoval do bahnité země. V blátě bylo vidět dost pozůstatků po zaniklých domácnostech, zejména nádobí. Cesta, po které už asi dlouho nikdo nešel, pozvolně mizela v náletových dřevinách. Bylo jasné, že kdybychom se po ní vydali, nebylo by vůbec jisté, kam dojdeme a jestli se nebudeme muset zase celý den vracet.
Když jsem se vrátil k ostatním a vysvětlil jsem jim situaci, vydali se i kluci podívat, jak to vypadá dál. Pouze se ujistili, že tudy to opravdu nepůjde a tak jsme trochu smutní museli nastoupit cestu zpět do vsi Blaca.
Tentokrát jsme už věděli, že nemá cenu hledat most, takže jsme Rakitnici přebrodili na prvním vhodném místě, což bylo hned u místa, kde jsme se před pár hodinami koupali po sestupu od Balci. Uvařili jsme si oběd abychom se posílili na hodinu a půl trvající výstup.
Po pozdním obědě si Sadám s Matějkou odlehčili batohy a rozhodli se, že se pokusí dostat se na lehko k autům a přijet pro nás, abychom neztráceli další den.
Výstup byl poněkud zdlouhavý, ale s pár přestávkami na odpočinek to nebylo nic hrozného. Se setměním jsme dosáhli i my hrany kaňonu u vsi Blaca, odkud jsme ráno vyráželi. Až nyní jsme si mohli prohlédnout to, co ze vsi Blaca zbylo. Jenom řady kamenných zídek a kamenné ruiny domů. Jediné co zůstalo zachováno, byla udržovaná kaplička se hřbitovem. Proč ves zanikla, jsme se mohli jenom dohadovat. Snad protože to byla jediná křesťanská vesnice mezi muslimskými. Těžko říci. Na svíravém pocitu z toho místa to ovšem vůbec neubíralo.
Pokračující stmívání, potemnělá obloha a ticho nesoucí se z rozlehlé náhorní plošiny až hluboko do mlhavého kaňonu Rakitnice. Jako pahýly končetin do toho klidu trčely kamenné ruiny domů, které jsme míjeli.
Pokračovali jsme ke vsi Džepi, odkud vede silnice do města Konjic a kde byl nejbližší Magazin. Tou dobou bylo už jasné, že bude zavřený, ale na další den jsme si alespoň mohli slibovat nějaké občerstvení a pivo. Cestička přes pozvolný kopec za svitu čelovek byla příjemná. Sice se už dost projevovala únava po celodenním klesání a stoupání kaňonem, přesto se dalo jít volně a celkem příjemně.
Od Sadáma s Matějkou jsme se dozvěděli, že se jim nepodařilo sehnat stopa a že zkusí doběhnout k autům ještě v noci. To nebyl zrovna dobrý plán, takže jsme je povolali zpět. My jsme došli až na křižovatku, kde se scházela cesta z Blaci a Čuhoviči, což bylo dobré místo pro stanování a počkání na kluky, kteří dorazili kolem jedenácté v noci. Po večeři se domluvili, že vyrazí hned v pět ráno pro auta, abychom zmeškali co nejméně času. Po dni plném zážitků jsme zalézali do spacáků hodně unavení.
6. den – čtvrtek: Přesun do Diva Grabovica
Nad ránem chvílemi poprchávalo, ve stanech bylo ale dobře. Sadám s Matějkou byli už dávno na cestě přes Čuhoviči a Lukomir, když kolem našich stanů procházeli pastevci s ovcemi. Museli být asi dost překvapení, co jim to na křižovatce vyrostlo. Nás zase překvapilo, že v bezprostřední blízkosti našeho ležení stál bělostěnný domek o kterém jsme neměli nejmenší tušení.
Brzy jsme zjistili, že nedaleko od naší křižovatky byla ještě jedna, odkud vedla cesta přímo na Lukomir, na níž byl upravený pramen s vodou a i rovinka byla pro stavbu stanů jaksi příhodnější, ale takové věci nemá moc cenu řešit.
Ráno jsme neměli kam spěchat, bylo těžké odhadnout v kolik tak mohou kluci dojít k autům a jak dlouho jim pak potrvá cesta přes Bjelašnici po hrubé makadamové cestě. Snídali jsme proto v klidu a i balení tábořiště probíhalo ve velmi volném tempu. Na cestu směr Džepi jsme se vydali až o půl jedenácté, zrovna když začínalo vytrvaleji pršet.
Kousek za křižovatkou již začínaly samoty houstnout a po pár kilometrech už jsme procházeli klikatou cestičkou v Džepech. Matně jsem vzpomínal, jak jsme tou samou cestou jeli o rok dříve autem na průzkum pohoří Bjelašnice. Cestou jsme minuli i několik školáků, kteří se už vraceli z vyučování domů.
Naší záchranou byl bílý dům – místní magazin kam jsme měli namířeno. Uvítáni jsme byli vřele. Uvnitř malého obchůdku se našlo i místo kam jsme se mohli složit. Dostali jsme plastové židle a tak nic nebránilo tomu s úlevou si vychutnat první pivo a něco místních potravin. Bylo jasné, že to je to správné místo, kde máme na Sadáma s Matějem počkat. Asi by nám nikomu nevadilo, ani kdyby dorazili třeba v šest večer. V tu chvíli byl magazin našim malým rájem uprostřed deštivých hor.
Náš pobyt v magazinu v Džepech nakonec trval něco málo přes hodinu. Když se objevil ve dveřích Sadám, všechny nás to trochu překvapilo. Poslední zprávy hovořili o tom, že mají problémy najít správnou cestu, takže jsme počítali s větším zdržením. Naházeli jsme tedy všechny naše věci na rychlo do aut a vyrazili jsme směr Konjic, kde byl hned u silnice hotel s restaurací, ve které jsme dostali o rok dřív výborný tác plný masa.
Silnička z Džepů je úzká, asfaltová a hodně klikatá. Řidiči se na ní rozhodně nenudí. My jsme si zatáčky zpříjemňovali vykloněním a máváním z okýnek na druhé aut. Tuto veselou hru brzy ukončil Míra, když vylezl střešním okýnkem peugeotu a všechny nás tak převezl.
Restaurace byla stále na stejném místě u hlavní silnice na Konjic. V první chvíli jsme se trochu lekli, že je zavřeno, ale stačilo vejít druhým vchodem a vše bylo při starém. Až na obsluhu. Zatím co minule nás obsluhoval patrně majitel podniku, tentokrát nás obsluhoval nějaký mladší vrchní, který působil trochu vyplašeně a nezkušeně. Objednali jsme si opět masové plato, tentokrát bylo ale na několika menších talířích, a že bychom měli problémy ho sníst, to se také říci nedalo, takže jsme si nakonec přiobjednali ještě jakési světlé klobásky. Najezení jsme tedy byli nakonec víc než dost.
Za svou objednávku jsme byli odměněni lahví domácí pálenky od vrchního, což se stalo několika členům výpravy osudné. V lepším případě se někteří jenom ožrali, v tom horším se některým udělalo špatně tak, že se muselo zastavovat. Cesta do Mostaru každopádně proběhla nevšedně.
Na prohlídku Mostaru jsme si dali necelou hodinu. Během ní Sadám iniciativně zorganizoval s ostatními nákup na večírek, který byl naplánovaný na čtvrteční a páteční noc v horách.
Ač to chvílemi vypadalo, že nálada cestou z Mostaru do Diva Grabovica lehce uvadá a nejeden člen výpravy podřimoval, jakmile jsme dorazili na naši již dobře známou křižovatku v Diva Grabovica, vše nabralo zase jiný směr. Po postavení stanů se na naší velké modré plachtě nejdříve uvařila večeře a následně nastoupil nekompromisní Macháček. Do toho hrála veselá hudba z netbooku zapojeného do autorádia, takže výsledek na sebe nenechal dlouho čekat.
Po několika zahřívacích kolech začaly panáky pozvolně pěšáky kosit, až byla na plachtě jedna velká veselá hromada. V tu chvíli jsme mohli být kdekoliv, ale jenom v Diva Grabovica byl ten nejlepší večírek na celé planetě. Někteří se, pravda, museli zvednout od rozjeté zábavy a trošku si uvolnit místo v žaludku, ale vždy se zas vrátili a s úsměvem pokračovali v macháčkování skoro až do úplného vypití rozumu. Celé to končilo tak, že jen několik posledních jedinců bylo schopných stát na svých a zbylé druhy vtlačit do stanů.
Byl to opravdu magický večer na dně jednoho z nejhlubších kaňonů Evropy. Co noc zakryla a odlehlost místa schovala, zůstane už jen v našich vzpomínkách.
7. den – pátek: Vzhůru vzhůru
Ráno bylo prostě nádherné. Nízké paprsky slunce modelovaly stěny hor, kolem kterých potichu a pomalu pluly načechrané ranní obláčky. Bylo příjemné ticho a jen tu a tam se cosi ozvalo z některého stanu. O co jsme byli ochuzeni včera při večerním průjezdu kaňonem Neretvy, to se nám bohatě vrátilo ráno.
V plánu bylo jediné, vylézt o nějakých tisíc výškových metrů výš na chatu Tisa a tam se rozloučit s horami Bosny a Hercegoviny. Stačilo si tedy vzít jenom ty nejnutnější věci na jednu noc v horách v bivakovací chatě.
Během balení jsme přišli na dvě věci. Za prvé jsme měli proklatě málo vodky a za druhé jsme viděli jak vypadá dvourozměrný mlok. Kamarádský obojživelník se totiž zabydlel pod stanem Sadámovi s Alicí a Kristýnou a tím značně devalvoval veškeré vyhlídky na spokojený život.
Vydatná snídaně ve formě vajíček na cibuli nás perfektně připravila na zdlouhavý a prudký výstup. Někteří, jako třeba Míra, se museli před výstupem posilnit pivem, protože je po nočním večírku bolela hlava.
Cesta nás provedla po okraji osady Diva Grabovica, kde jsme mimo pramene vody objevili také zajímavý, bohužel již zchátralý, kamenný domek, který byl částečně postavený do skály.
Při následujícím stoupání jsme zjistili, že ač se nyní Diva Grabovica skládá pouze z několika usedlostí, dříve byla evidentně znatelně větší. Zbytky staveb a kamenných zídek pokračovaly skrytě v lese ještě poměrně vysoko. Přestaly až zhruba u prvního lesního pramene, kde jsme si dali zastávku. Udělalo se velmi hezké počasí a sluníčko se do svahu dost opíralo, takže čerstvá chladná voda přišla vhod.
Po nastoupání z necelých 300 výškových metrů do 900, jsme krs zlaté, sluncem prozářené, listy nízkých stromků došli k turistické bivakovací chatě Žlijeb, kde jsme se rozhodli pro krátký odpočinek. Záhy jsme ovšem objevili směrovník na vyhlídku, kterou jsme si nemohli nechat ujít a udělali jsme dobře.
Ze skalního žebra vybíhajícího do prostoru mezi hory byl úžasný pohled na okolní strmé stěny hor a barevné podzimní lesy.
Čekalo nás ještě 400 výškových metrů. Věci už jsme měli pěkně propocené a cestička neústupně stoupala a klikatila se po prudkých lesnatých svazích. Pak náhle přišel konec lesa. Veškeré stromy ležely poházené přes sebe jako malé klacíky a za nimi byla vidět střecha Tisé. Bylo zřejmé, že se tudy musel prohnat živel s velikou silou. Museli jsme přes kmeny různě přelézat, což bylo ještě trochu ztíženo prudkým drolivým svahem, po kterém byly poházené.
Chata naštěstí stála na svém místě a byla připravená přijmout 9 pěšáků. Ještě než jsme začali cokoliv promýšlet, Matějka vyvěsil na chatu naši vlajku a Kristýna se pustila do přípravy šopského salátu, na který jsme si vynesli veškeré potřebné ingredience. Byla to opravdu příjemná odměna za nastoupaný kilometr.
Sadám s Kristýnou, Gotízem a Alicí se rozhodli pokračovat bez batohů ještě výše až ke skalnímu oknu Hajdučka vrata, které je ve dvou tisících nad mořem a odkud je úchvatný pohled do jednoho z nejhlubších kaňonů Evropy. Ode dna ke hraně je rozdíl přes 1 700 metrů.
Matějka s Bambánem a Vláďou se rozhodli zajistit dříví, k čemuž jim ideálně posloužili nástroje z chaty a já s Danielou jsme vyrazili pro vodu do nedalekého pramene, protože už jsme ji neměli nazbyt.
Šli jsme po cestě, která měla vést k pramenu, ale ouha, cesta najednou končila strženým svahem a pod hromadami popadaných stromů. Cestou nahoru jsme míjeli značku na jeden pramen nedaleko chaty, rozhodli jsme se tedy, jít tam, ikdyž to nebylo nejblíž. Vodu jsme potřebovali.
Přešli jsme tedy znovu popadané stromy a vrátili jsme se kousek zpět pod chatu, abychom záhy zjistili, že cesta k prameni je stržená i z druhé strany. V tu chvíli nám došlo, že pramen tam už být taky nemusí. A byla to bohužel pravda. Betonový kryt se dvěmi kovovými trubkami jsme sice našli, ale voda z něj už netekla, navíc byl dost pomlácený. Byli jsme trochu nahraní, s minimem vody na noc a bůhví kolik času ještě druhý den.
Z jedné trubky pomalu ukapávala voda, nechal jsem tedy jednu petku pod ní, s tím, že třeba do rána něco nakape a začali jsme hledat, kudy se dostat rychleji k chatě. Nakonec se nám podařilo najít zbytky cesty ve svahu a za nedlouho jsme byli zpět u chaty.
Zkusili jsme pak jít ještě kousek po druhém svahu za chatou, ale ani tam to nevypadalo slibně. Když už se schylovalo k tomu, že budeme bez vody, napadlo mně, že u chaty je nádrž s vodou z okapu. Sice by nebylo dobré ji pít jen tak, ale s trochou improvizace jsme byli schopní sestavit jednoduchou filtrační aparaturu.
Po krátké konzultaci s Mírou, jak je to s těmi biologickými nečistotami, které se varem rozkládají a zbytky zachytí aktivní uhlí, rostla na stole jednoduchá aparatura z petky, kapesníku a rozdrcených tablet aktivního uhlí. K tomu ešus s vodou a vařit deset minut.
Brzy jsme mohli ochutnat první doušky sice trochu temnější a nasládlé, ale jinak skvělé vody.
Dalším úkolem bylo naložit maso, které už, po více jak dni mimo chladicí box, jevilo drobné známky kažení. Lehce nezdravá vůně však šla snadno překrýt cibulí a kořením. Ostatně jaký jiný postup volí v našich prodejních řetězcích.
Když se vrátil Sadám s Kristýnou, Gotízem a Alicí z výletu na Hajdučka Vrata už byla tma a nejlepší čas na to uvařit jídlo, ke kterému jsme si donesli kuskus. Ačkoliv to nejdřív vypadalo, že zůstanou hladoví krci, nakonec toho byly tři poctivé plné ešusy.
Zbytek večera probíhal u ohně s posledními lahvemi vodky a čímsi, co byl dříve džus, ale protože ho bylo málo, musel se naředit vodou.
Před spaním jsem jen seběhl zkontrolovat, jak dopadla petka u zničeného pramene. Kupodivu již byla plná po okraj, takže jsem ji hned vyměnil za prázdnou.
Ačkoliv jsme stoupali celý den k chatě, abychom v ní mohli přespat, nakonec se polovina naší výpravy rozhodla využít krásné jasné noci a spali jsme venku. Ještě než jsme usnuli, dívali jsme se dlouho na noční oblohu a přeli jsme se zda rudá, krásně jasná, planeta, je Mars.
8. den – sobota: Návrat domů
Ráno jsme se rozdělili na dvě skupiny. Sadám vedl skupinku s Gotízem, Alicí a Kristýnou, která se rozhodla přejít obloukem přes Čvrsnici okolo Hajdučkych Vrat. Zbytek šel přes Zli Potok a dále dnem kaňonu Grabovice.
Cesta vedla převážně zatravněnými svahy mezi nižším lesním porostem. Často se klikatila a tak bylo dobře patrné, jak velmi prudce klesá. Jen na několika místech byl terén obtížnější a vyžadoval obezřetnější přelezení nějaké skály. Přesto bylo třeba se soustředit na každý krok, cestička byla někdy tvořená nepříjemnou kamennou sutí a všudypřítomný pocit velkého neznámého prázdna pod námi také budil respekt.
Ranní klesání se nám odměnilo velmi krásnou podívanou. V jednom místě se les rozestoupil a my jsme mohli pohlédnout do dna kaňonu Grabovice, které bylo stále o mnoho stovek metrů níže … pokud bychom tam tedy mohli dohlédnout. Pod námi se totiž rozlévalo veliké moře z mraků, které naráželo do okolních skal a nabízelo tak velmi neobvyklý obrázek.
Závěr klesání vedl přes lehký skalní traverz a závěrečnou prolézačku po mnohatunových balvanech v korytě Zleho potoku. Dostali jsme se tak na nástup trasy vedoucí soutěskou na Velki Kuk, kde je bivakovaci chata Zisko. Zde akorát probíhala instruktáž zhruba dvaceti lidí, kterou jsme slyšeli už snad půl hodiny před dosažením chaty. Starší vousatý muž evidentně vysvětloval velké nástrahy během stoupání partě lidí s ferratovými sety a helmami, jak jsme zjistili později, podle aut zaparkovaných u Diva Grabovica, jednalo se o příslušníky horské služby. Když jsme mezi ně vběhnuli bez jakéhokoliv jištění a s velkými batohy na zádech, vzbudili jsme ve tváři nejednoho upřímný úsměv.
Čekala nás už jenom závěrečná, několikakilometrová, rovinka, kde se Grabovica rozšiřuje. Zde proběhlo pouze jediné rozveselení, když Matějka málem hodil batoh na zmiji.
Mnohem větší zábava nastala, když jsme došli k autům. Během naší nepřítomnosti se totiž do Matějovo peugeotu někdo vloupal, vnitřek auta značně zpřeházel a lecos stihl ukradnout. Naštěstí byla poblíž ochotná rodinka, která nám pomohla zajistit komunikaci s policií. Během hodiny, kterou trvalo, než dorazila do odlehlého místa, jsme stihli ještě zajet koupit novou autobaterii a stěrače, které nám neznámý pachatel odcizil. Také jsme zjistili, že se druhá skupina vedená Sadámem v horách lehce ztratila, a že budou mít minimálně několik hodin zpoždění.
Matějka samozřejmě využil situace a pustil při této příležitosti do éteru něco ze svých mouder. Když ostatní ohledávali, co jim bylo ukradeno, Matěj jenom v klidu pokuřoval, protože o jeho řídké spodky, nebo děravé vlněné ponožky zloděj nejevil zájem a tak se mu skoro nic neztratilo, dokud nezjistil, že v kufru chybí jeho konzerva fazolí. To se hned chytil za hlavu a začal volat do nebe: „Sakra, sakra, tak mně taky okradli.“ Ostatní ještě nevěděli, o co jde a tak jsme se jenom rozrušeně ptali, co se stalo. „Moje konzerva fazolí, ukradli mi konzervu fazolí.“ V porovnání se ztrátou vybavení za několik tisíc opravdu vtipné. Celé to Matěj završil, když hodnotil, o co všechno kdo přišel a nostalgicky dodal: „No jo, to víte, vy jste přišli každej o docela drahý věci, mně sice ukradli jenom autobaterku, ale o to víc mě mrzí. To byla totiž moc dobrá autobaterka, tu už nikde neseženu, ta už se přes deset let neprodává.“
Po policistech měl dorazit ještě inspektor z Mostaru, který měl na místě sepsat seznam škod a vytvořit protokol pro pojišťovnu. Míra se právem obával, že by pojišťovna nemusela starého peugeota brát jako překážku zabraňující odcizení věcí. Na to měl Matěj ale rychlou reakci: „No, počkej, vono se do toho auta dostat není zas taková prdel. To má totiž docela složitej zámek. Tady musíš vyšroubovat dva šroubky, pak vyndat kliku a nakonec zatáhnout za tohle lanko, co tu tak kouká.“ Chvíli jsme na Matěje jenom koukali a pak jsme se museli smát. Dítě se šroubovákem, to, podle Matějovo popisu, mohlo stihnout tak za 15 vteřin.
Když dorazil inspektor z Mostaru, tak to byla také pěkná podívaná. Z auta vystoupil mladý tmavovlasý nagelovaný muž s velkými slunečními brýlemi a proklatě narvanými džínami. Několikrát žvýknul, během čehož si stihnul obhlídnout terén a pak nečekaně a tajně vyňal svůj policejní průkaz z kapsy a otevřel ho švihem, který musel hodiny trénovat před zrcadlem u svého oblíbeného krimiseriálu. Jen třešničkou na dortu byl fakt, že se jmenoval Elvis.
Po sepsání škod na místě se musela posádka peugeotu vydat ještě na cestu do Mostaru, kde dostali oficiální dokument pro pojišťovnu. Nechal jsem se tedy s autem svézt do Jablanice na místo, kde jsme se srazili s druhou skupinou. Která také šťastně dorazila i přes značnou zacházku.
A tak se nám ten výlet nachýlil ke konci. Zbylo nám spousty zážitků a silný pocit, že se nám nechce domů. Tak se snad zas brzy v horách Bosny a Hercegoviny sejdeme.