1. den - pondělí
Ráno telefonem probouzím k životu zcela opilého a nevyspalého Sadáma, který si protáhnul třídní sraz až do půl sedmé ráno, což nebylo zrovna optimální, jelikož jsme měli v sedm odjíždět z Tachova do Plzně na autobus.
To, že Sadám dokázal dopravit auto na místo srazu, považujeme stále všichni za zázrak. Po neplánovaných průtazích s tankováním pohoných hmot jsme za deset půl osmé vyráželi z Tachova. S tím, že stihneme autobus, který z Plzně vyjížděl v osm, jsem už ani moc nepočítal. Naštěstí pro nás hrál nízký provoz na silnicích a Rudovo řidičské schopnosti, takže jsme na centrální autobusové nádraží dorazili dokonce ještě s desetiminutovou rezervou.
Sadám nás ještě stihnul pobavit několika historkami z Vánoc a třídního srazu, než se, k velkému potěšení našich spolucestujících, složil ke spánku na zadních sedačkách.
Ze Zličína jsme tedy vyráželi ve složení Matouš, Daniela, Alice, Matějka, Honza Abraham a zničený pan Sadám.
První kilometry jsou jako útěk z Prahy, potažmo civilizace vůbec. Trochu s úžasem jsme pozorovali, jak se zase ta Praha rozrostla a tam, kde jsme před pár lety chodili přes pole k průchodu pod silnicí, stála již zástavba domů. Naštěstí pak přijde Sobínka a za ní už jen pole lán, který stačí přejít a človek se konečně dostane mimo dosah moderní civilizace a začne tři dny proplouvat zapomenutým krajem, který je plný klidu a ticha, tedy pouze dokud se neobjeví první vážnější únava.
Pláně za Sobínku nás jako pokaždé uvítaly větrem, tentokrát ovšem o poznání teplejším. Jelikož nebyl vůbec žádný sníh, mohli jsme poprvé shlédnout cestu, která přes pole vede. Bez komplikací už nebyl druhý úsek, který vede kolem smetiště, tady byla cesta hodně rozblácená a tak nám boty rychle těžkly pod nánosy bahna.
Ale pak konečně klid. Jenom rovná táhlá asflatka, která vede do vsi Úhonice, která je takovou skutečnou vstupní branou do úplně jiného, venkovského světa. Z Úhonic se schází do údolí Loděnice, kde je vždy první přestávka na jednom z turistických odpočívadel. Cestou nás bavil hlavně Honza Abraham, který vytasil čerstvé zážitky ze zabíjení kapra a zejména pak realistické líčení vydloubávání kapřích očí do vánoční polévky.
Na odpočívadle přišla řada na obložené chleby, sušené maso, ale také na slivovici a Honzův tajný léčivý lektvar - vodu se slivovicí. Jenom Sadámovi moc do smíchu nebylo, občas zabrblal něco o tom, jak bylo dobře na předvánočních horách a kolik se toho tam vypilo, při pohledu do jeho krvavého oka bylo ale zřejmé, že by se právě nejradši vyspal a srazil tak trochu spánkový deficit z prohýřené noci.
Od Loděnice vede do Libečova první ze dvou kopců prvního dne pochodu. Tentokrát jsme ho mohli vyběhnout s naprostým přehledem, protože se nic nepodsmekávalo, a tak nepřišla ani odpočívací přestávka na jeho vrchu.
Zajímavý úkaz jsme pozorovali v Chyňavě, kde nás uvítala řada zemědělských strojů. U některých jsme ani nedokázali domyslet, k čemu by se daly vlastně použít. Vedle cesty stál peugeot rozbrušovačkou upravený do kabrioletového střihu. Zajímavé bylo, že jsme takových autodeformátů potkali ve vsi více, zřejmě šlo o nějakou místní kratochvíli.
Za vsí jsme došli naši první skupinku, která vyrazila rychlejším krokem. Vedle sedícího Matěje s Alicí ležel na zemi v trávě pan Sadám, který už evidentně nedokázal moc stát na nohách a tak si raději ustlal pod stromy.
Následovalo už jen pět kilometrů lesem a dorazili jsme do významného občerstvovacího místa, do Nižboru. Tentokrát jsme bohužel nevyužili služeb restaurace U Lípy, jelikož byla zavřená, naštěstí jsme měli možnost zajít do druhé restaurace, do Keltovny. Je třeba podotknout, že v Keltovně jsme se všichni najedli opravdu velmi dobře a nejspíš se nám stane vítanou zastávkou i při dalších ročnících. Navíc jsme se zde srazili také s další skupinou chodců, s Kamilem, Václavem a Ludvíkem.
Po rekonvalescenční hodince a půl jsme směle vyrazili vstříc několikakilometrovému přechodu úseku mezi Nižborem a Novým Jáchymovem, který vede hned za Nižborem do dlouhého a celkem prudkého kopce. Když jsme ho vyšli, sundavali jsme ze sebe co jenom šlo. Bylo opravdu teplo, ačkoliv už se setmělo, a všichni jsme se řádně zapotili.
Hospoda v Novém Jáchymově byla jako vždy plná, ale jako vždy jsme našli místo, kam si sednout. S potěšením jsme zjistili, že ještě stále dělají velmi dobré pizzy a že i to pivo u nich chutná pořád dobře. A protože už nás čekalo jenom posledních deset kilometrů do přespávadla na Bušohradě a protože bylo docela brzo, nezbývalo, než tu strávit trochu času při něčem k pití. Brzy jsme tak dostali velmi dobrou náladu, že jsme ani pokračovat moc nechtěli a proběhly dvě nebo tři poslední kolečka objednávek.
Do toho přišla přímá interakce s místními obyvateli, když si nás za své posluchače zvolil jakýsi místní Homér, který nás spolehlivě zásoboval nejrůznějšími folklórními říkankami a básničkami. Mezi ty, které zůstali zejména v Matějovi hluboko vryty, patří: "Hlavně, ať se kouří z hlavně" a "Máme doma mořskou pannu, ta přeplave celou vanu."
Nakonec jsme opouštěli hospodu chvíli před půl desátou večer. Temná noční mračna plula oblohou a sem tam odkrývala měsíc nebo hvězdy. Procházka nocí byla příjemná, ikdyž ke konci už trochu zdlouhavá. Přeci jenom už se nešlo zrovna nejsnáze.
Veselou tečku za prvním dnem udělala Alice, která chytla lehce hysterický záchvat, když měla pocit, že se s Matějkou ztratila, protože jí pár kilometrů jen dokola opakoval, že už jsou na místě a že už za zatáčkou to bude. Naštěstí nebyl po ruce žádný klacek, takže to Matěj přežil.
2. den - úterý
Abychom příliš nemeškali, měli jsme budík nastavený na osmou hodinu. Ze spacáků se nám ale nechtělo, venku sice nebyla zima jako jiné roky, o to línější ale vstávání bylo. Nakonec jsme vyráželi chvíli před devátou hodinou, povětšinou docela veselým krokem, jenom na Honzovi bylo vidět, že ho spánek a odpočinek k životu moc neprobral. Už od prvních kroků nasadil švihák styl a i dle jeho slov bylo jasné, že s největší pravděpodobností dojde jenom do Podmokel, které leží zhruba deset kilometrů od Bušohradu.
Klikatá cestička vedoucí ke Zbirožskému potoku do osady Slap je vždy příjemná. Její okolí tvoří listnaté lesy a při té své klikatosti působí velice malebně. Samozřejmě jsme neopomenuli na tradiční přestávku na křižovatce U Ručiček. Tentokrát to nebyla snídací pauza jako jindy, když musíme rychle vyskočit ze spacáků a co nejrychleji vykročit, abychom neprochladnuli a následně tedy snídáme, až když jsme prohřátí právě U Ručiček. Poseděli jsme tedy jen tak chvíli na lavičce a dali jsme si Honzovo vodu se slivovicí.
Osada Slap snad neumí být nikdy ošklivá. I letos působila vyloženě kouzelně, přestože bylo slunce schováno kdesi za mraky a prostředí bylo tvořeno hlavně rozměklou hlínou.
V Podmoklech jsme většinou jedli v místní hospodě, bohužel tento rok otevírala až od tří odpoledne a tak jsme pro vydatnou svačinu zašli do místních potravin, které jsou hned vedle.
Honza se nadobro rozhodl, že už nebude dál trápit svoje tělo pochodem a vrátí se domů. Ostatní pokračovali po svačině a rozloučení dál. S Danielou a Alicí jsme si navíc namíchali vodku s džusem, abychom se na dalších přestávkách mohli trochu vzpružit.
Z Podmokel vede asfaltka do hezké vesničky Chlum, která stojí u hrany údolí Berounky. Z vesničky má člověk pocit, že v ní žijí lidé, kteří ji mají opravdu rádi. Domy jsou po většinou citlivě opravené a nám jako chodcům dělá největší radost pěkná zastřešená autobusová zastávka, která vypadá jako malá chalupa. Mimo toho, že v ní nechybí dřevěné lavice, má zasklená okna a je v ní uklizeno, což se jinde moc nevidí.
Cesta k Berounce byla rychlá, tentokrát bez jakýchkoliv podklouznutí, neboť po ledu nebylo nikde ani památky. Před následným výstupem od Berounky k Hřešihlavům jsme si dali odpočinek na břehu u jezu naproti Lejskovu mlýnu. Příjemně jsme poseděli s čokoládou a popili vodku s džusem, takže následý výstup nebyl nic moc nepříjemného, ač bývá některými v nadsázce označován za lámání osobnosti.
Hřešihlavy opět nezklamaly, hospoda byla i letos zavřená a tak jsme jen prošli dál k lesu, podél kterého se dostáváme na cestu do údolí Berounky. Tentokrát tu na nás čekalo malé překvapení v podobě velikého trsu jmelí, které někdo utrhnul a následně je nechal pohozené na zemi. Jelikož Daniela jela za nedlouho domů, vzala jmelí sebou.
Výstup od Berounky do Bujesil sice není nijak dlouhý nebo prudký, přesto se mi jeví vždy jako horší než ten do Hřešihlav. Naštěstí bylo po ruce několik kusů sušeného masa, které alespoň trochu náladu zlepšily.
V Bujesilech jsme se museli rozloučit s Danielou, která potřebovala jít druhý den do práce, takže také předčasně pochod ukončila. Dále jsem tedy pokračoval už jen s Alicí, protože Matěj se Sadámem byli kdesi před námi.
Díky příhodným podmínkám jsme si alespoň mohli o kousek zkrátit cestu do Liblína, kde jsme tentokrát byli opravdu během chvíle. Zastavili jsme se tedy alespoň na jedno občerstvovací pivo v Golfové restauraci, kde nám kluci nechali vzkaz u vrchního. Ještě za šera jsme vyráželi dál podél Berounky k soutoku se Střelou. I cesta podél Střely uběhla rychle, zejména díky své rozmanitosti, kdy člověk chvíli jde po skále, chvíli přelézá strom nebo se blíží až nadošlap k řece. Horší to bylo od Piplova mlýnu do Koryt. Jedná se o dost zdlouhavý a monotónní úsek nejprve lesem, kde jsme lehce zbloudili, ale nemuseli jsme se vracet, a následně po poli.
K večeru začal vzduchem létat jakýsi vodní kondenzát, někde těsně mezi ledovou krupičkou a kapkou vody, naštěstí ne moc hustě, takže to jenom trochu štípalo do obličeje. V Korytech jsme se rozhodli jít klasickou žlutou trasou přes les, kde se jinak ve sněhu snadno ztrácí cesta. Zvládli jsme to bez zaškobrtnutí a tak jsme ještě před osmou dorazili do Obory, která už je jenom dva kilometry od Kaznějova.
V Oborské hospodě bylo veselo, ale rozhodli jsme se nezastavovat, protože tam zatím nikdy neměli nic k jídlu a bylo tedy moudré co nejrychleji se dostat do Kaznějova, kde vaří, ale jenom po omezenou dobu. Po krátké zastávce na doplnění tekutin a tatranku jsme seběhli do Kaznějova rovnou do restaurace Modrý Hrozen, kde už seděli jiní chodci včetně Václava a Ludvíka.
Postupně doráželi také další chodci, někteří z nich startovali v Bušohradě a končili v Kaznějově, jiní měli v plánu jít do Strahova. Zůstali jsme však jen se Sadámem, Alicí a Kamilem suveréně posledními hosty restaurace. I Matějka už dávno odešel spát. Díky dlouhé příjemné pauze a dobrému jídlu jsme načerpali zase hodně sil a tak jsme se rozhodli ujít ještě několik kilometrů, než půjdeme spát. Poslední den je vždycky nejhorší a pár kilometrů k dobru nám jenom pomůže. Vytipoval jsem tedy v mapě zkratku a potencionální nocoviště na hřišti u Krašovic, kam jsme se rozhodli jít zkusit štěstí namísto klasického spaní na kaznějovském koupališti.
Když jsme přešli vlěčku a sebevedomně jsme opouštěli za Kaznějovem zelenou, na Kamilovi bylo vidět, že naši jistotu nesdílí a co chvíli se ptal, jestli jdeme dobře a jestli jsme teď neměli jít jinudy. Naštěstí je zkratka do Krašovic rovná jako přímka a tak není kde zabloudit.
Odměnou za kilometr navíc nám bylo Krašovické hřiště, které nejenže mělo přístřešek v závětří, ale navíc v něm byl i žlutý gauč, který mi následně posloužil jako vylepšená karimatka.
Kamil se rozhodl jako vždy pokračovat na Kořen vkuse, takže zatímco my jsme si ještě v teple spacáků popili pár doušků vodky s džusem, kterou jsme si nechali v Kaznějově udělat, Kamil už kráčel dál směrem na západ.
3. den - středa
Ráno jsme vstávali o půl deváté, krásně odpočinutí a vyspalí. Sadám si sice stěžoval na vlka, ale tentokrát to byla především jeho hloupost, protože odmítnul moji léčivou mastičku Imazol a dětský zásyp. Právě díky těmto dvěma přípravkům jsem celý pochod vydržel bez jakýchkoliv vážnějších komplikací.
Z Krašovic do Nekmíře cestička pěkně ubíhá a i jediné špatné místo na zelené turistické trase, kde se popis trasy neshoduje s realitou jsme zvládli přejít bez zaváhání.
Za Nekmířem už je to jenom polní cestou do Všerub. Alice nám trochu zaostávala, bylo vidět že už je uchozená a nebylo se moc co divit, zejména velké puchýře jí museli chůzi hodně ztěžovat.
Před Všeruby přišlo hodně velké překvapení. Skrs pole vedla úplně nová silnice, po které nebyl předešlý rok ani památky. Bylo vidět, že na ní byly použity nemalé finanční prostředky, přesto, ač jsme u ní stáli pár minut, projelo po ní pouze jediné auto. Při pohledu do mapy odkud kam silnice vede, jsme se nemohli zbavit dojmu, že si někdo jen potřeboval odklonit pár miliónů.
Ve Všerubech jsme byli ve tři čtvrtě na jedenáct, tedy čtvrt hodiny před otvíračkou hospod. Dali jsme si tedy rychlou snídani v koloniálu Jaro a čekali než se otevřou dvěře hostince U Nimrodů. Vše klapalo podle plánu a tak jsme v jedenáct už seděli za stolem a vybírali jsme z jídelní nabídky. Chvíli po polévce za námi dorazil i Matějka, takže jsme byli zas kompletní.
Ve čtvrt na jednu jsme vyráželi dál. Rozchodit se bylo zase o něco horší, mě se přesto šlo velice dobře a tak jsem vyrazil ostřejším tempem vpřed s tím, že se s ostatními potkám nejdéle v Pernarci.
Po prvních kilometrech přes Hunčice, Líšťany a Náklov přišel přechod rozbahněného pole, ale i to se dalo zdolat celkem svižně, více mi náladu zkazily oplocené výběhy pro ovce před Chrástovem.
Chrástov je moje oblíbená víska. Až na první dům a výběhy, které ráz obce značně narušují, se jedná o malebnou zapomenutou vesničku plnou letitých zákoutí, plotů z pokroucených fošen a kamenných zídek i oprýskaných zdí, které ve mně silně evokují cosi z ranného dětství, kdy jsme některé víkendy trávili na venkově.
Cesta z Chrástova vede následně přes Žebrácký mlýn, kde jsme se srazili a dali jsme si malou přestávku, během níž nás překvapila přítomnost jakéhosi velkého vodního hlodavce, který naprosto nedbal naší přítomnosti a spokojeně si plaval v potoce a následně si čistil srst sotva pár mětrů od nás.
V Pernarci nebyla klasicky otevřená hospoda, za to byl nově otevřený supermarket, takže bylo z čeho vybírat. Za posezení nám posloužila studna obložená pytli s odpadky. Posedět chvíli na suchém byť studeném povrchu byla velmi vítaná změna oproti již značně únavné chůzi.
Z Pernarce je to do cíle ještě přes dvacet kilometrů, což není zrovna málo. Brzy se šeří a člověku se s pocitem, že je teprve v polovině posledního dne nevyráží vůbec vesele. Opět jsem vyrazil napřed, protože ostatní byli znatelně unavenější a já jsem dával přednost rychlejšímu přesunu a delšímu odpočinku.
Odpočinek proběhl v mojí další velmi oblíbené vísce Rozněvice, která je plná historických chalup a usedlostí. Je to jedno z těch míst, kde má člověk pocit, že je tak nějak na konci světa. Myšlenka, jaká divočina to musela být třeba před sto roky uvádí mysl do zvláštního niterního světa představ a z osady se rázem stává místo plné těžkých životních osudů, bojů s lítou zvěří i bojů o holý život při drsných zimách bez spojení s okolním světem.
Vzhledem k nezvyklému dostatku sil jsem se rozhodl zkusit najít novou zkratku pod Šipínem. Střihnout serpentíny nebyl žádný problém, pak ovšem přišla zásadní chyba z neznalosti terénu. Nedošlo mi, že pod šipínem je soutok dvou potoků a že tudíž nelze cestu zkrátit bez toho, aniž by se první přešel po silnici. Objevil jsem tak sice suchý záchod nedaleko silnice, na druhou stranu jsme došel k soutoku, jehož překonávání nemělo nejmenší smysl. Po krátkém uvažování a vyhodnocení aktuální teploty jsem se tedy rozhodl pro svůj první prosincový brod na Úterském potoce, kde přeci jenom neteklo tolik vody. V nejhlubším místě jsem nakonec skončil do půlky stehen.
Oproti původnímu předpokladu se mi ale ani moc do kalhot nechtělo a tak jsem nakonec až ke Gutštejnu šel jenom v trenkách.
Po krátké přestávce ve Strahově, kdy jsem dojedl poslední sladkou tyčku, které jsem si koupil v Pernarci na přestávky mezi Pernarcem a Olbramovem, přišel na řadu nejhorší úsek celého pochodu, přechod lesů kolem Vlčkova. Ale oproti předpokladům, ani zde nenastaly nejmenší komplikace. Bez sněhu to zkrátka bylo nesrovnatělně jednodušší a lehčí, byť už se na nás hodně podepisovalo vyčerpání.
S vidinou jasného cíle jsme prošli najisto přes pole kolem rybníka do lesa po cestě, o které jsme do té doby ani nevěděli, že existuje, a následně kolem tichého Vlčkova dále po žluté. Když přišel okamžik opuštění žluté a vchod do lesů na vlastní pěst, orientace byla jednoduchá. Motto znělo: "pořád rovně" a tak jsme nemohli zabloudit.
Když jsme dorazili na pole bylo jasné, že teď už nám nic nemůže nijak výrazně cíl znepřístupnit. Průchod mezi lesem a oranicí, kde nebyla žádná cesta, nebyl sice nejlehčí, ale motivovaní bezproblémovým přechodem lesů u Vlčkova jsme i tuto část zdolali rychle.
Asfaltka do Olbramova už ubíhala pod nohama skoro sama, Sadám s Alicí sice už nedokázali jít jinak než na šviháka, cíl takřka na dohled je ale motivoval k výkonu a po výkonu přišla odměna. V hospodě u Alberta se svítilo a tak jsme byli hned přivítáni pivem a domácí náladou, která tu vždy vládne.
Nakonec nezůstalo jenom u jednoho piva, ale odměnu jsme si zasloužili, teplo a hodina a půl odpočinku přily opravdu vhod.
Z Olbramova na Kořen se také nešlo vůbec špatně, protože to bylo jenom kousek a jindy zcela sněhem zapadaná cesta byla jenom trochu mokrá.
Před Kořenem jsme potkali konečně také Martina Hradílka, který se na poslední metry ještě rozeběhl, aby dorazil do cíle před námi. Nakonec se přiznal, že vynechával většinu zastávek, včetně pokušení v Olbramově, jenom aby nás předehnal.
Noční posezení na zámečku u Kamila s králíkem na česneku a na svíčkové bylo velmi příjemným zakončením celého pochodu.