Tádžikistán 2018
Proč se vydat do nejchudší postsovětské republiky? Fanské hory, jezero Alaudin, Mutnoye, Kulikalon, Iskanderkul, vrchol Energia, horská sedla Alaudin a Chimtarga, přehrada Nurak, města Dušanbe, Panjakent, Sarvoda, Sarytag.
Tádžikistán je nejchudší postsovětská republika. Jeho povrch je převážně hornatý a má polopouštní charakter. Moderní Tádžikistán vznikl po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 na území, které vytyčila Stalinova vláda bez jakéhokoliv ohledu na národnostní složení obyvatelstva.
Nestabilní území si prošlo pětiletou občanskou válkou. Od roku 1992 vládne Tádžikistánu neodvolatelný vůdce Rahmón.
Co od takového státu uprostřed vyprahlých hor vlastně čekat? A proč se tam vláčet?
Přílet do Dušanbe a přesun na jezero Alaudin
Na letišti v Dušanbe jsme byli příjemně překvapeni bezproblémovou pasovou kontrolou. Škoda jen, že se nás hned snažili okrást místní taxikáři.
Náladu jsme si spravili hned po směně dolarů na místní měnu Somoni. Přímo naproti hotelu se směnárnou zrovna otevíral vynikající fastfood. Na první pohled nás potěšily nejen ceny ale také čisté prostředí. Když jsme se konečně zakousli do skvělého jídla spadly z nás všechny letové útrapy.
Osvěžení a s plným žaludkem jsme mohli vyrazit na rychlý průzkum města a sehnat taxi, které nás sveze do Fanských hor. Na ulici jsme působili jako opravdové zjevení. Očekávali jsme město v ruinách a místo toho jsme šli po bulváru plném nových budov. Dušanbe je totiž univerzitní město a pulzující centrum celého Tádžikistánu.
Ještě než jsme vyrazili do hor, museli jsme sehnat sim karty. Jejich obstarání není nic jednoduchého. K získání sim karet je nutná registrace, ale k registraci je nutné potvrzení o ubytování. Naštěstí nám s tím pomohli místní. Posledním úkolem bylo sehnat taxi, které nás všechny i s našimi batohy odveze do Fanských hor. Sehnat ochotného taxikáře naštěstí nebyl problém.
Hned za městem se zvedají štíty pamíro-alajského hřbetu a klikatá silnice často překračuje hranici 2500 metrů nad mořem. Cesta po úplně nové horské dálnici ubíhala rychle. Zhruba po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do Sarvody, kde jsme si dali oběd a nakoupili potraviny. Poslední zhruba třicetikilometrový úsek vedl kamenitou cestou divokým horským údolím. Jízda v našem offroad taxi tu byla opravdovým zážitkem, který trval další dvě hodiny.
Na osadu Alaudin
Pěší přesun od osady k jezeru nám zabral necelou hodinu. Už na tomto krátkém úseku bylo zřejmé, že se nám batohy v horách pěkně pronesou.
U jezera je malý kemp se sezónní provozovnou občerstvení. Jelikož jezdíme na podobná místa zásadně mimo sezónu žádné občerstvení nám tu nehrozilo a mohli jsme v klidu pokračovat v cestě.
Ideální místo pro stanování jsme nakonec nalezli na druhé straně jezera, kde se k nám zanedlouho připojila skupinka oslíků, pro které jsme byli vítaným zpestřením. Zejména Ondra se stal oblíbencem jednoho nadstandardně obdařeného samce. Naštěstí k žádnému mezidruhovému křížení nedošlo.
Noc uprostřed hor byla nádherná.
Ráno u jezera a rozdělení
Spacáky jsme ráno opouštěli jenom zvolna. Během svítání nás překvapila skoková změna teploty. Zatímco ve stínu se teplota držela těsně pod nulou, první ranní paprsky ohřáli okolí jezera snad o dvacet stupňů.
Náš kemp neunikl pozornosti místního správce, který provedl naši registraci a předal nám několik cenných rad, kterým jsme ale nerozuměli, protože hovořil pouze tádžicky.
Hned od rána do nás slunce neúprosně pralo a bylo jasné, že nejdůležitější bude zajistit si dostatečný příjem tekutin.
Naše skupina se následně rozdělila na dva týmy. Matouš s Petrem volili technicky jednoduchý přechod přes sedlo Alaudin ve 3800 metrech nad mořem. Zdeněk, Adam a Ondra se rozhodli zdolat vrchol Energie vysoký 5120 metrů. Naše týmy se měly opět setkat za čtyři dny u jezera Iskanderkul.
Cesta Matouše s Petrem přes Fanské hory
Přes Alaudin pas na jezerní pánev Kulikalon
Cesta do sedla Alaudin je technicky nenáročná. Člověk stoupá prašnou pěšinou, která je dobře vidět, bez nutnosti zdolávat jakékoliv horské nástrahy. Jenže těžký batoh na zádech, spalující slunce i stoupající nadmořská výška dělají své. Čtyřkilometrová cesta s tisícimetrovým stoupáním nakonec zabrala tři hodiny. Dosažení sedla bylo vysvobození.
Cesta ze sedla vede západní stranou. Chtěli jsme se ještě přiblížit co nejvíce k jezeru Kulikalon. Nastoupané metry a prudké slunce si vybrali svou daň. Rozbolela mě hlava a tak bylo potřeba zvolnit tempo. Okolní hory byly ale nádherné a tak delší zastávky nevadili.
Cesta vede k jezerům pod ledovci. Nad nimi se vypíná nádherný vrchol pětitisícové hory Myraly. I okolní čtytisícovky jsou majestátní.
Kolem tří tisíc metrů nad mořem se hory rozestoupí. Krajina se zazelená a ožije porostem prastarých tůjí a zeravů, jejichž pokroucené kmeny nejvíce vypráví o tom, jak těžký je život v horách. Vstoupili jsme do jezerní pánve Kulikalon.
Tábor jsme rozbili na břehu jednoho z jezer. Podle mapy zde mělo být občerstvení, ale vypadá to, že symbol tam umístil nějaký vtipálek. Usínali jsme zaposlouchaní do skladeb Pink Floyd s očima upřenýma k nebi. Hotová magie.
Přesun horami na Artuč
Touha vidět ledovce za svítání byla silnější než chlad. Podle ledovky na stanu bylo zřejmé, že mrzlo. Stejně jako předchozí den ale stačilo počkat na to, až se k nám dostane sluneční svit a péřovky šly okamžitě dolu.
Jezero Kulikalon je srdce celé široké doliny. Na jeho břehu potkáváme místní pastevce i oslí karavanu, která přešla přes sedlo Alaudin pár hodin před námi. Po prašné pěšině se šlo příjemně. Bohužel nás čekalo velmi prudké klesání v kamenité cestě, kde bylo nutné dávat pozor na každý krok.
S díky jsme odmítali pozvání místních ke společnému popíjení lihovin a pokračovali jsme stále hlouběji kaňonem potoku Ureč. Po několika hodinách chůze jsme došli do alpin kempu Artuč. Poslední metry byly plné napětí, zda bude otevřeno. Nakonec jsme v alpin kempu strávili příjemné odpoledne a rozhodli jsme se v něm přenocovat. Místní kuchyně přišla stejně vhod jako sprcha, kterou jsme si dopřáli po čtyřech dnech.
Pohodu nerozhodil ani Tádžický alkozájezd, jehož členové řádili do pozdních nočních hodin.
Čistí a posilnění jsme vyrazili na cestu do vesnice Artuč, což je nejzašší místo, kam dojede autobus. Poklidná cesta byla dost široká i pro auto, takže to pro nás byla hotová dálnice. Navíc jsme z ní mohli krásně pozorovat život v okolí.
Zelená pole a pastviny zdobily domky nejroztodivnějších stavebních slohů. Nebýt horka a všudypřítomného prachu, jednalo by se o docela příjemnou procházku. Údolí řeky Ureč se zavírá úzkou soutěskou, kde řeka i cesta prudce klesá asi o 200 výškových metrů, ale to už se před člověkem rozevře údolí kolem Artuču, které je plné políček. Měli jsme štěstí, zrovna probíhal sběr brambor, takže se pole hemžila místními zemědělci.
Domy v Artuči to už je jiná kvalita než horské chatrče. Lidé tu dokáží z kamenů, dřeva a bláta stavět celé ulice. Jen na střechy využívají prefabrikované materiály.
V Artuči jsme se měli v plánu občerstvit a přejet autobusem do Pandžakentu. Alespoň tak nám to slibovala mapa a průvodce. Skutečnost byla ale hodně odlišná. Autobusy mimo sezónu nejezdily a při hledání restaurace jsme navštívili zákoutí, o nichž nejspíš neměli tušení ani místní. Mohli jsme si tak na plno užívat pocit objevitelů, kteří poprvé vkročili do míst, kam žádný Čech ještě nevstoupil.
Petra bohužel během hledání restaurace v ulicích přepadala trudomyslnost. Když navíc zjistil, že ho nemine ještě dalších sedm kilometrů do nejbližší vesnice, byl s elánem v koncích.
V podobných situacích nezbývá než spoléhat na náhodu. Ta naše nám do cesty postavila auto i s řidičem, který nás bez váhání naložil a vyrazil s námi směr Pandžakent.
Pandžakent
V Pandžakentu jsme se nechali vyložit poblíž hotelu, který nám náš dočasný řidič doporučil. V recepci jsme se původně chtěli otočit, protože hotel působil až moc luxusně a nám se nechtělo platit zbytečně moc peněz. Ale když padla cena 10 dolarů na noc za osobu, bez váhání jsme to brali. Petrovi bylo dost špatně a tak se hodila čistá toaleta evropského stylu. V ceně navíc byla i evropská snídaně.
Pandžakent leží na hranicích s Uzbekistánem a s 33 000 obyvateli se jedná o jedno z největších měst Tádžikistánu. Měli jsme štěstí, protože během naší návštěvy zrovna probíhal den nezávislosti, který místní slaví ve velkém.
Pouliční fastfoody voněly už na dálku, takže jsme si je nemohli nechat ujít. První seznámení proběhlo také s místním pivem SimSim. Chuť piva po starých ponožkách bylo nutné brát s nadhledem. Nejednalo se evidentně o závadu, ale o vlastnost nápoje.
Při návštěvě Padžakentu jsme si nemohli nechat ujít návštěvu starého města, což je jedna z nejstarších archeologických památek na území Tádžikistánu. Staré město leží na návrší jižně od Pandžakentu a vede k němu prašná cesta. Jediné informace o této zajímavé památce se dozvíte před vchodem do komplexu z několika tabulí v tádžičtině.
Celé staré město bylo vystavěné z hlíny. Většina nadzemních pozůstatků budov tak připomíná spíše skromné hromádky než stěny domů. Místy ale archeologové odkryli z hlubin prachu základy místností a vybavení, mezi kterými můžete procházet po úzkých pěšinách.
Ze strany, kde svah Starého města prudce padá dolů, je nádherný výhled. Padžakent se všemi svými domy tu je jako na dlani.
Shledání na Iskanderkulu
Následující den jsme sehnali taxikáře Kamila, který nás nakonec všechny, až na Adama, dovezl do turbázy na břehu jezera Iskanderkul.
Iskanderkul je perla Fanských hor, ke které míří každoročně zahraniční i místní turisté. Svoji rezidenci tu má v odlehlé zátoce i tádžický prezident Rahmón. Přímo na břehu jsou dvě turbázy, jedna je striktně muslimská ve které dobře vaří a ve druhé se dá koupit pivo i vodka.
Jelikož jsme tuto rozdílnost neznali vybrali jsme si tu muslimskou. Na druhou stranu jsme díky tomu měli pěkně čisté chatky s vlastní toaletou i sprchou, což se zejména Zdenkovi s Petrem dost hodilo. No a když přišla žízeň šlo se do vedlejší turbázy na pivo.
Horská vesnice Sarytag
Další den ráno jsme se rozhodli strávit volný den každý jinak. Někdo lelkoval s průjmem na chatce, ale já s Adamem a Ondrou jsme ještě jednou vyrazili pod štíty Fanských hor. Cílem byla horská ves Sarytag. Nepříliš ochotný řidič motorového člunu nás nakonec vysadil přímo na pozemku prezidentské rezidence. Místní vůdce naštěstí nebyl doma, takže jsme proklouzli tajně ven dírou v plotě.
Prašná cesta nás vedla od jezera směrem k horám. Přišlo nám zvláštní jak často jsou podél cesty velké rudé cedule psané čínsky, ale nevěnovali jsme tomu větší pozornost. Slunce na nás pralo a tak přišly vhod piva, která Adam ráno vzal do batůžku. Do Sarytagu nás trasa vedla přes vesnici Kančoč, před kterou se opět objevily rudé, čínsky psané cedule.
Když jsme do vsi přicházeli už z dálky na nás mával jakýsi chlapík v reflexní vestě. Zamávali jsme mu také. Až následně jsme zjistili, že to je ochranka areálu a snaží se nás zahnat pryč. Celou vesnici Kančoč a její okolí koupila čínská firma, která z hor nyní doluje nerostné suroviny. To je nejspíš způsob, jakým Tádžikistán vydělává na svůj rozvoj.
Malou oklikou jsme se tedy dostali na cestu do Sarytagu, kam to byl už jenom kousek. Říkali jsme si, že bychom tam mohli sehnat nějaké občerstvení. Přeci jenom se jedná o poslední vesnici před nástupem na horské treky. Před vesnicí nás přivítali místní děti, které se proháněli po okolních pěšinách na kole. Děti v Tádžikistánu umí celkem dobře anglicky, protože mají angličtinu od základní školy. Když jsme se zeptali, zda je možné se ve vesnici někde občerstvit, zavedli nás nakonec k sobě domů.
Návštěva u místních doma bylo vítané zpestření. Nechtěli jsme ale příliš zneužívat jejich pohostinnost. No, kdybychom věděli, že si náš hostitel za hrst suchých brambor a podrážkovitého masa řekne pět dolarů od každého, asi bychom si tuto návštěvu odpustili (takové ceny nemá ani luxusnější restaurace v centru Dušanbe). Pan učitel nás přitom zval k sobě na návštěvu s tím, že jsme jeho hosté.
Cestou zpět jsme se vraceli přes zástavbu kamenných domků na druhém břehu řeky. Ačkoliv působily domky zdánlivě opuštěně, kouře z komínů a občasná postava vcházející dovnitř nás nenechala na pochybách, že i zde žijí lidé. Nemůže být asi většího kontrastu než právě těchto kamenných domků uprostřed vyprahlých hor a centra Dušanbe se všemi bankami, prodejnami, hotely a úředními budovami. V horách se těží a odváží nerostné bohatství, ze kterého místní ovšem vůbec nic nemají.
Přesto mají Tádžikové svého prezidenta i svou zemi rádi. A hrdě hlásí, že žijí v demokratickém státě. Jak nám potvrdil nejeden místní, všichni jsou rádi, že je pryč válka a každý si může dělat cokoliv chce. Tvrdý režim tak připomínají zejména všudypřítomné billboardy s prezidentem, které se objevují i na místech, kde je shlédne jenom náhodný kolemjdoucí.
Poslední dny v Dušanbe
Návrat do Dušanbe začal lehce nervózním opouštěním turbázy. Majitel nám neprávem hrozil za neuhrazené ubytování. Naštěstí se nakonec zbraně netasily. Zkušeně jsme navázali batohy na střechu našeho taxi a vyrazili jsme po horské dálnici zpět do hlavního města.
V Dušanbe jsme se ubytovali v parádním city hostelu, který se nachází kousek od centra, což se nám hodilo. Provozovatel hostelu byl navíc příjemný mladý chlapík, který uměl anglicky a tak nám mohl ještě osvětlit mnohé, nám zatím neznámé, tádžické zvyklosti. Krásné moderní ubytování nás nakonec stálo 10 dolarů za hlavu na noc.
Výlet na Nurek
Poslední den v Tádžikistánu nás uhranul Ondra svou myšlenkou navštívit druhou nejvyšší přehradu na světě – Nurek. Pro Ondru, který je inženýrem přes mosty, byla návštěva podobného monumentu téměř povinností.
Cesta přes stejnojmenné, kdysi lázeňské, město se sochou Lenina na náměstí dávala tušit, že zážitek to bude minimálně neobvyklý. Přehrada Nurek leží asi 60 km východně od Dušanbe a zásobuje elektrickou energií 80 % Tádžikistánu. Vystavěli ji Sověti a dodnes je střežena vojáky jako strategická stavba celého regionu. Právě kvůli všudypřítomným závorám a chlapíkům s kulomety jsme se nakonec nedostali na hráz a mohli jsme si přehradu prohlížet jenom zespodu a s dostatečným odstupem.
Závěrem nevšedního výletu nás ještě chtěli okrást naši taxikáři. Naštěstí jsme si celou trasu poctivě stopovali v aplikaci mapy.cz takže si na nás nepřišli.
Hlavní město Dušanbe
Výlet do Tádžikistánu by nebyl kompletní, kdybychom neprozkoumali také hlavní město – Dušanbe. Na konec našeho výletu jsme si nechali volněji, takže jsme měli dost času věnovat se nejen místním památkám, ale také gastronomii a zábavě.
Centrum moderního, pulzujícího města tvoří široký bulvár Rudaki. V jeho ulicích potkáte povětšinou pěkně upravené lidi v oblecích. Své místo tu mají obchody s módou, elektronikou nebo luxusním zbožím. Seženete tu prakticky vše.
V samém centru města se rozprostírá rozlehlý areál precizně opečovávaných parků s velkým množstvím fontán. Místní, ale i turisté, zde tráví dlouhé hodiny odpočinkem. Přes den zde fontánky vytvářejí příjemné klima a večer se sem chodí za zábavou. Hned u parku naleznete významné budovy jako je prezidentský palác, národní knihovna, národní muzeum nebo hotel Tádžikistán.
Před národním muzeem vlaje z celého města viditelná tádžická vlajka. Samotná vlajka je dlouhá 60 metrů a váží 700 kilogramů. Vlajkový stožár byl se svými 165 metry nejvyšší svého druhu na světě. Prvenství mu vzala v roce 2014 vlajka vztyčená v Saudské Arábii.
Na okraji města stojí několikapatrová budova místní lanovky, která je ovšem už nějaký ten rok mimo provoz.
Žádnou zemi nejde poznat, pokud se do ní pořádně nezakousnete. Proto jsme si nechali na ochutnávání tádžické kuchyně dostatečné množství času. V bohaté nabídce jídel si vybere snad úplně každý. Mimo vepřového se Tádžikové nevyhýbají žádnému masu a běžná jsou i jídla čistě vegetariánská. Ochotný personál a nízké ceny dělají z každého jídla příjemný zážitek. A pokud náhodou restaurace neprodává pivo, neváhají vám pro něj zajet do nejbližšího obchodu.
Samozřejmě nám nemohl uniknout ani noční život v Dušanbe, který je překvapivě bohatý. Ať už se budete toulat nočními parky s nasvícenými fontánami nebo zavítáte do některého z barů a diskoték, nudit se rozhodně nebudete.
Tak to bylo našich deset dní v Tádžikistánu. Panenská krajina, hory bez turistů a spalující slunce. Místní, kteří se spoléhají sami na sebe a ač žijí v prachu a v sepětí s horami mají doma neustále čisto. Na druhé straně metropole Dušanbe, stovky kilometrů nových silnic, Čína skupující nerostné bohatství země a jeden neodvolatelný vůdce lidu.
Země plná kontrastů, která potěší každého dobrodruha dychtícího po opravdovém cestování bez pozlátek moderní doby.
