Druhý lednový víkend sliboval trochu toho zimního počasí, tak jsme vyrazili na menší výlet po Plzeňsku. Vzniklo nám z toho pár záběrů jako vzpomínka na vydařené potulování po zapomenutých i profláknutých místech.

Když jsem byl malej, tak mi prostor Tachovska a Plzeňska přišel jako velká nuda. Přišlo mi, že všechny velký dobrodružství se odehrávají někde daleko ode mě. Všechny ty příběhy, který jsem četl byly posazený do prostředí, který mi přišly ohromně exotický. Zapomenutá údolí, rokle, jeskyně, temná historie otisklá do zdí opuštěných domů.

Nic z toho jsem ze svýho okolí neznal.

A ono to tu všechno celou dobu bylo, jenom jsem o tom nevěděl. Nikde se o těch místech nepsalo a já jsem ve svém okolí neměl lidi, kteří by ta místa znali. Začal jsem to všechno objevovat až v dospělosti po vlastní ose. Přes příběhy lidí, které jsem na svých cestách potkával po zapadlých koutech, jsem postupně začal odkrývat duši krajiny, ve které jsem tolik let žil a neměl jsem o ni tušení.

Dneska už vím, že moje nejbližší okolí je protkané zapomenutými příběhy, skrytými místy a je celé provrtané starými hornickými díly, kde se v podzemí smazává rozdíl mezi historií a přítomností. Postupně objevuji svět, který je všechno jenom ne velká nuda.

A po pár takových místech Plzeňska jsme se vydali.

Navštívili jsme místa v okolí Mže, Úterského potoka, Hadovky i Střely, což jsou řeky spjaté desítky let s tuláctvím a trampingem. I po mnoha letech zde zůstává hodně zákoutí o kterých se neví. Příkladně poklizené osady, které přijmou každého pokorného tuláka. Bohužel tu je taky hodně míst, které už zlidověly a podle toho to v nich také vypadá.

Vyhledávané kempoviště pod Gutštejnem je přesně tím případem, kde vám je z lidí smutno. Les vypadá jak po nájezdu bezdomovců. Kempíky v různé fázi rozpadu, vysypané odpadky a zbytky plastových plachet. Jen nostalgie sem asi vyhání každou sezónu tolik táborníků, kteří zde tráví víkendy nebo i dovolenou.

Naštěstí je i v okolí Gutštejna dost míst, kam zalézt a vyhnout se dění v údolí pod hradem.