Bílé Karpaty 2021
Bílé Karpaty jsou relativně méně navštěvovaným hraničním pohořím. Rozkládají se na česko-slovenské hranici a jejich nejvyšší partie šplhají téměř k 1 000 metrům nad mořem. Zatímco v podhůří je klima teplejší, do nejvyšších částí hor přichází jaro jen pozvolně. My jsme se vydali na týdenní přechod Bílých Karpat v květnu a bylo poznat, že z hřebenu slezl sníh teprve nedávno.
1. den: Z Prahy do Karpat
Pro přesun jsme zvolili vlak, protože byl na cestu přes prakticky celou republikou rozhodně tou nejpohodlnější možností. Měli jsme v plánu náš přechod odstartovat ze stanice Horní Lideč na samém severu Bílých Karpat a postupně pokračovat při hranici až do Velké nad Veličkou. Celkem se mělo jednat o nějakých 90 km. Denně jsme plánovali ujít zhruba 15 km, protože Lenka měla pár měsíců po operaci kolene a tak jsme to nechtěli zbytečně přepálit.
Protože to byla zároveň první delší dovolená po velmi dlouhé době, chtěli jsme si to také trochu užít a nebýt odkázáni jenom na sušené potraviny. Trasu jsme proto vedli tak, abychom si mohli ideálně každý den doplnit zásoby čerstvých potravin.
Doba strávená ve vlaku se nám hodila k seznamování, protože jsme v tomhle složení vyrazili na trek úplně poprvé. Už během cesty bylo jasné, že se rozhodně následující týden nudit nebudeme.
Před tím, než jsme se mohli ponořit do nekonečných lesů a kopců, na nás čekal několikakilometrový přesun po silnici ze stanice Horní Lideč do vísky Študlov, kde jsme plánovali chvíli posedět v místní hospůdce a odpočinout si po dlouhém přesunu republikou. Bohužel si koronavirus nebral servítky nikde. Oba podniky zakreslené v mapě byly zavřené. K odpočinku jsme tedy využili alespoň turistický přístřešek u hasičské zbrojnice.
Když už jsme začali stoupat do kopce vstříc lesům a nočnímu kempu, potkali jsme na konci Študlova pár místních u stolu, kteří nás neváhali přizvat k sobě. Díky nim jsme přečkali první karpatský déšť pěkně v suchu.
Prvního cíle - Požáru jsme dosáhli již za tmy, to nám ale vůbec nevadilo. K večeři byla totiž domácí koprovka, kterou jsme si uvařili přímo v místě nocování.
2. den: Mokré a mlžné Karpaty
Do nového dne nás přivítal silný déšť. Kluci bohužel neměli zkušenosti se stavěním tarpu, takže ač vypadal na první pohled fajn, proklatě špatně bránil vodě v průtoku. Stalo se tak, že Jarda s Jirkou měli místo suchého přístřešku studenej bazén. Posnídali jsme pod naším tarpem a když se počasí malinko umoudřilo, sbalili jsme věci s vědomím, že je budeme muset někde usušit.
První kilometry jsme z okolních kopců neviděli prakticky vůbec nic. Pokud nepršelo, ležela na krajině hustá mlha. Čas od času podél cesty z bílého závoje vystupovaly malé křížky, posedy, cedule nebo třeba památná jedle u chaty Baribal. Vyhlídky byly ale všechny beznadějně schované.
Přívětivější tvář nám hory ukázaly až v rekreačním středisku Královec, kde jsme se mohli občerstvit a konečné také vytáhnout mokré věci na vzduch a usušit je. Navíc se nám povedlo získat od provozovatelů kempu asi deset pytlů cibulových kroužků, což byly tak velké zásoby, že nám bez problémů vydržely na celý zbytek výletu.
A pak se na nás konečně taky usmálo slunce. Mraky se rozplynuly a my jsme se mohli začít kochat úchvatným pohledem do okolí. Hluboká lesnatá údolí končila u měst a vesniček. Holé vrcholy kopců kdesi v dáli lemovaly ještě vyšší horské vrcholy a nad nimi se vznášely bílé mraky. Byla to příjemná odměna.
Den pomalu ubíhal a my museli vyrazit na cestu do údolí k městečku Brumov-Bylnice, kde jsme měli v plánu další den nakoupit zásoby. Měli jsme štěstí, že jsme stihli pivo v restauraci, která s naším příchodem zrovna zavírala. Smůla byla, že nám předpověď na noc a ráno slibovala silné průtrže a hrozbu povodní. Tím bohužel padlo plánované spaní na louce u hradu Brumov.
3. den: Prší ještě víc, než jsme čekali
Předpověď nelhala. Ráno nás budily proudy vody, které padaly bez přestání a měnili okolí v jednu velkou vodní plochu. Naštěstí se nám povedlo ještě v noci najít skvělé místo u bylnického fotbalového hřiště. Se souhlasem provozovatele místního areálu jsme mohli využít veškeré přístřešky i sociální zařízení. Byla to naše spása, díky které jsme strávili noc komfortně v suchu a mohli jsme si v klidu vyspávat s přáním, že snad déšť někdy také skončí.
Neskončil. A neskončil celý den.
Díky tomu, že jsme pár kilometrů ušli ještě večer, nám sice zbývalo jenom nějakých 10 km, ale i to bylo v takových podmínkách hodně. Voda byla všude. Tekla v potůčcích po zemi, byla jí nasáklá tráva i hlína, padala z nebe. Museli jsme šlapat v pláštěnkách, ve kterých jsme sice nemokli, na druhou stranu jsme se v nich hodně potili. Když jsme pak mohli na chvíli odpočívat v přístřešku po cestě, vždycky jsme rychle prochladli z toho, jak se do nás opřel čerstvý vítr.
Vzhůru na Javorník jsme vykračovali s jistotou klidného a suchého spaní na místě zvaném Severjichvýchodzápad. Ani jsme si neuměli představit, že by tam snad něco neklaplo. Bohužel.
Potom, co jsme úspěšně vystoupali mlhou, deštěm a větrem na klidnější vrch Javorníku, zbývalo už jenom spustit se rozblácenou stezkou do našeho cílového stanoviště. Když jsme došli na místo, naše zklamání nešlo potlačit. Pro přečkání deštivé noci to opravdu nebyl zrovna nejlepší plac. Severjichvýchodzápad je místo uprostřed lesů na hraničním hřebeni Bílých Karpat se spoustou lavic a stolů, několika lampami na stromech, dvěma toaletami a jedním přístřeškem. Přístřešek bohužel nemá žádné stěny a střechu má hodně vysoko, takže neposkytuje moc dobrou ochranu před deštěm.
Nedalo se nic dělat, guláš jsme museli vařit v pláštěnkách. Vydatné jídlo bylo velkou odměnou, ale ještě více nám zvedl náladu oheň, který se povedlo rozdělat v ohništi plném vody. Museli jsme zúročit všechny naše zálesácké znalosti, ale povedlo se.
Deštivá noc byla při pohledu do plápolajících plamenů mnohem příjemnější.
4. den: Do sucha a tepla
Přes veškerou nepohodu jsme noc přečkali všichni v suchu. Předpověď slibovala ještě přeháňky po celý den, ale probouzeli jsme se naštěstí do rána bez deště.
Nedaleko Severojihovýchodzápadu byl zakreslený pramen vody. Přes veškeré dešťové průtrže a podmáčené okolní louky byl však pramen téměř suchý. Vodu bylo nutné chytat o něco níže v malém lesním potůčku. Naštěstí nás na cestě čekal další pramen hned po dvou ranních blátivých kilometrech. Pramen Na Koncích je naštěstí vydatný a tak jsme mohli doplnit potřebnou vodu.
Od pramene jsme pokračovali lesní cestou na Žítkovou, kde jsme měli v plánu si dát pořádný oběd a chvíli posedět v suchu. Od rána se střídalo slunečné počasí s deštěm. Občas se přehnal jenom lehký jarní deštík, občas to na nás padalo jako z hasičské hadice. Někdy už jsme ani nevytahovali pláštěnky, protože jsme se buď rychlé změně ani nestihli přizpůsobit, nebo protože jsme už prostě jenom rezignovali s vědomím, že brzy budeme v suchu.
Ale ouha. V Žítkové byly podniky zavřené a tak jsme museli narychlo vymyslet jiný plán. Rozhodli jsme se tedy dojít do Starého Hrozenkova, kde je obchod s potravinami a nějaká hospoda. Bohužel nevařili ani tam. Zavolali jsme tedy do cílového místa – turistické chaty ve Vyškovci – kde jsme měli v plánu přenocovat, zda se najíme alespoň tam.
Ochotná paní nám sdělila, že bude kuchyň zavírat poměrně brzy a tak jsme museli pro přesun nakonec zvolit autobus, protože pěšky jsme neměli šanci to stihnout. Přišli jsme sice o moc krásnej úsek hraničního hřebene z Machnáče na Vyškovec, unavená těla zkoušená neustálým deštěm si ale už žádala své.
Přesun autobusem se nám každopádně vyplatil. Vyškovec je nádherná horská ves umístěná na svazích Bílých Karpat, které prudce padají do hlubokého údolí. Úžasné výhledy jsme si mohli užívat naplno, protože se konečně obloha úplně vyčistila a těžké dešťové mraky zmizely daleko k obzoru.
Na terase horské chaty zalité sluncem se sedělo neskutečně příjemně a když nám paní domácí slíbila nocleh se sprchou za pár korun nebylo o čem přemýšlet. Konečně jsme si mohli užít zasloužený odpočinek, který jsme potřebovali, abychom zase doplnili dobrou náladu. Paní domácí nám připravila výbornou večeři s téměř rodičovskou péčí. Na chatě jsme byli úplně sami a atmosféra vyladěná skvělým pivem byla jako balzám na duši. A tak se hnedle stalo, že se nám večeře protáhla až do noci.
5. den: Přes Velký Lopeník
Ráno jsme už od paní domácí měli na stole připravenou vydatnou snídani o několika chodech. Někteří sice z kraje vypadali, že toho po včerejšku moc nesní, nakonec nás ale jídlo nastartovalo do provozní teploty. Z horské chaty se odcházelo s těžkým srdcem, ale cesta nepočká a kilometry se sami neujdou.
Na nás čekalo stoupání na Velký Lopeník a následný sestup do údolí před závěrečným výstupem na Velkou Javořinu, která nás čekala další den.
Slunečný den nám dodal ještě více pozitivní nálady a tak jsme pozvolné stoupání na Mikulčin vrch zvládli s úsměvem na rtu. Z Mikulčina vrchu v téměř 800 metrech se bohužel musí sestoupat kolem rekreačních středisek do Lopenického sedla ve výšce 690 metrů nad mořem. Protože úzká cesta z Lopenického sedla stoupá pěkně zprudka, sundali jsme batohy ze zad a chvíli jsme si užívali nádherné výhledy do okolní krajiny, která byla prozářená květnovým sluncem.
Kdo se chce dostat na Velký Lopeník od severu nebo západu, musí nejprve vystoupat nemilosrdné svahy Malého Lopeníku, který stráží příchod ke svému o třicet metrů vyššímu sourozenci. Hluboký prales na východním úbočí Malého Lopeníku je chráněný. Svůj domov zde má mnoho vzácných druhů rostlin a živočichů. Raději jsme je nevyrušovali a po značené stezce jsme po krátkém odpočinku pokračovali v cestě na Velký Lopeník.
Velký Lopeník je skvělé místo pro výlet. Dostanete se sem ze tří směrů, včetně modré stezky ze Slovenska. Lesnatý vrchol hory je osazený dřevěnou rozhlednou, kolem které je mnoho lavic se stoly, několik přístřešků, včetně jednoho moc pěkného na bivakování a opravdu velkou řadou toalet. V rozhledně je navíc možné zakoupit malé občerstvení a suvenýry.
Stoupání s těžkými batohy dává zabrat a tak jsme místo využili k načerpání sil a přípravě lehkého oběda. A co by to bylo za výlet, kdybychom nevylezli taky na rozhlednu. Výhledy z Velkého Lopeníku jsou úžasné! Pokud chytnete počasí jako my, uvidíte daleko na českou i slovenskou stranu. Zřetelně také můžete pozorovat pohraniční horský hřeben. Skvělé je, že široko daleko neuvidíte žádné velké město, ale jen krásné kopce a lesy.
Z Velkého Lopeníku nás čekal sestup do Březové, kde jsme si chtěli dokoupit zásoby. Měli jsme ale smůlu a jediné co bylo otevřené byla hospoda, kde na nás čekalo jenom pivo a chipsy. Březovou jsme opouštěli v podvečer za deště. Stoupání na hřeben Studeného vrchu bylo tedy v pláštěnkách pěkně mokrou travou a se značně nejistými vyhlídkami na zlepšení.
Veškeré útrapy nám ale vynahradil kouzelný západ slunce. Slunce zapadající za obzor pod silnou vrstvou mraků mělo zcela krvavou barvu a celá krajina se nořila do sytě oranžových tónů. Takový západ slunce se jen tak nevidí.
6. den: Na Velkou Javořinu
Přes noc déšť neustal a ráno to nebylo o nic moc lepší. Krajinou se válela hustá mlha a vítr občas přihnal dešťové kapky. Naše tarpy nás naštěstí před mokrem dobře uchránily. Vyrážet další den do deště se nám nikomu moc nechtělo. Jarda s Jirkou ale museli hned brzy ráno seběhnout do údolí na autobus a tak moc času na vylehávání neměli. To Lenka s Verčou si užívaly teplý spacák o poznání déle.
Po snídani jsme chvíli čekali v rozhledně, až se objeví mezi přeháňkami okno a jakmile déšť trochu ustal vyrazili jsme do nedaleké obce Strání, kde už jsme museli nutně dokoupit zásoby.
Do Strání jsme dorazili akorát na oběd a tak jsme toho využili. Restaurace na loveckém zámečku měla otevřeno a hned vedle byla Jednota, takže to bylo ideální místo, kde na chvíli zakotvit. Ten den už nás stejně žádná další možnost občerstvení nečekala.
Jakmile jsme začali stoupat od Strání do 911 metrů na Velkou Javořinu počasí se úplně otočilo. Mraky se roztrhaly a celá krajina se zalila slunečním světlem. Ostatně co jiného než vedro čekat, když člověk musí nastoupat 600 výškových metrů. Navíc jsme to na vrchol vzali pěkně zprudka po sjezdovce přes Štrbáň na Máchův kout a kolem Kobelné lesní pěšinou na červenou trasu - Cestu hrdinů SNP. Tam už se stoupá bukovým lesem ale jenom pozvolně po jednom z hřebenů Velké Javořiny až na její vrchol.
U vysílače jsme se mohli kochat dalekými výhledy. Prudký vítr ještě foukal hodně studeně a nízká zelená tráva dávala jasně znát, že odtud zima odešla teprve nedávno. I listy na okolních keřích a stromech se teprve pomalu soukaly z pupenů na větvích. A celý les na vrcholu byl ještě skoro bezlistý.
Kousek od vrcholu jsme si nabrali vodu a vydali jsme se křižovatku Do strání, kde jsme si vytipovali možnost přečkat noc. U přístřešku sice nebyl terén na bivakování zrovna ideální, ale místečko jsme si našli. A když se pak začala linout vůně z večeře, bylo jasné, že nám i poslední večer na výletu bude krásně.
7. den: Zpátky do procesu
Ráno už nás čekal jenom návrat domů. Lenku už totiž hodně zlobilo koleno, takže jsme se rozhodli naši trasu o den zkrátit. Nezbývalo než se vydat po lesní silničce a následně modré trase přímo do údolí pod námi.
Užívali jsme si poslední průchody mezi trsy medvědího česneku, poslední zurčení horského potůčku. Čerstvý, jarní horský vzduch a sevřené koruny lesních buků nad našimi hlavami.
Pak se stromy rozestoupily a nám nezbylo než dojít na autobusovou zastávku ve Vápenkách a vydat se na cestu zpět. Na cestu, která končí sprchou, postelí a probuzením do běžného pracovního dne.
