Nedaleko česko-německých hranic ve stínu Čerchova se nachází zaniklá ves Lučina (Grafenried), jejíž zbytky se postupně daří dostávat na denní světlo. Díky řadě informačních cedulí nás dnes její ruiny zvou na malou cestu do minulosti.

O tohle kouzelné místo, které leží na samé hranici Česka jsem se začal více zajímat po shlédnutí reportáže Sudetské Pompeje. Mám sice už prolezlé v Českém lese kde co, ale tohle mojí návštěvě zatím unikalo. Reportáž mě přesvědčila, že je potřeba se na místo vydat. Bohužel původní podzimní plán na celovíkendový výlet ztroskotal a tak jsem se sem nakonec dostal až na jaře, když jsem se náhodou vyskytoval poblíž.

Přístupnost

Grafenried (název Lučina se používal až v polovině 20. století) byl až do 18. století součástí Bavorska. Teprve po úpravě hranic připadl Čechám. Německé obyvatelstvo v něm pak žilo až do odsunu po 2. světové válce. I dnes sem vede nejkratší cesta z Německa, konkrétně z vesničky Untergrafenried, která byla dříve součástí Grafenriedu. Auto zde můžete nechat přímo u hranic, na trávě je zde malé parkoviště.

Z České strany to už chce na návštěvu více času. Nejblíže můžete auto nechat v osadě Novosedly nebo v obci Nemanice. Vede sem zelená turistická stezka a cyklotrasa 36, potažmo EV13. Pokud dáváte přednost přesunu vlakem, tak si sem z Postřekova vyšlápnete pěkných 14 km.

Atmosféra

Místo již řadu let postupně čistí a zpřístupňují především dobrovolníci z Česka i Německa a nechali za sebou opravdu kus práce. Ze zcela zdemolované vesnice zarostlé nálety dřevin a jiné vegetace postupně vzkřísili na denní světlo zbytky mnoha staveb. Ve vsi před jejím zánikem fungovala řada řemesel, sedláků, škola, ale i pivovar. Po vysídlení původního obyvatelstva se měl Grafenried nejdříve dosídlit, v padesátých letech byli ale noví obyvatelé opět vystěhováni a obec byla kvůli železné oponě určena k úplné likvidaci.

Překvapilo mě, kolik staveb se za roky práce již povedlo “obnovit.” Po upravené pěšině jsem se procházel mezi základy, sklepy a zbytky obvodových zdí menších i několika větších budov. Nic podobného jsem nikde v širokém okolí zatím neviděl. Na řadě míst jsou očištěny základy jedné významné stavby, ale nikde nejsou odkryty základy velké části vesnice.

Na starých zdech i kolem nich jsou často položené předměty denní potřeby, které se tu během výkopových prací našly. Spolu s cedulemi, které připomínají život konkrétních obyvatel Lučiny, dodávají právě nálezy místu opravdu silný náboj. Je to jako procházet hřbitov, který na člověka promlouvá a vypráví mu smutný příběh lidí, kteří tu měli své domovy a žili zde po mnoho generací.

Zatímco osamělá ruina stavby působí vždy spíše jako historická zajímavost, tohle působí jako otevřená rána v duši krajiny. Něco co vás pohltí a donutí přemýšlet o tom, co se tu stalo a čím si tu lidé prošli. Jak se ze zcela běžných stavení a domovů staly jenom opuštěné náhrobní kameny. Náhrobní kameny, které čekaly mnoho let na to, aby mohly začít vyprávět svůj příběh.