Seckauské Taury 2021
Seckauské Taury jsou málo známým pohořím v rakouských alpách. Nejvyšší vrcholy se vypínají těsně pod 2 500 metry nad mořem a svým charakterem připomínají Nízké Tatry. Na rozdíl od jiných částí Alp, nejsou v Seckauských Taurách žádná velká turistická centra a proto jsou málo navštěvované. Právě to máme rádi a proto jsme se sem v roce 2021 vydali již podruhé.
Seckauské Taury se nacházejí v centrálním Rakousku nedaleko města Trieben. Z Tachova sem dojedete pohodlně po dálnici z Rozvadova ve směru na Graz až do Triebenu. Městečko Trieben můžete využít pro nákup zásob. Dále pak už pokračujete údolím Triebental až k Bergerhube, kde je ideální nástup na trasy okolními horami.
Náš plán navazoval na trek, který jsme šli předchozí rok. Ten jsme zakončovali u jezera Schaunitzsee, takže tam tentokrát nastoupíme zpět na hřeben, abychom pokračovali na sever přes Kerschkern a další dvoutisícové vrcholy do sedla Bärensuhlsattel. Přes vrchol Himmeleck budeme pokračovat po hřebeni do sedla Leckensatel, abychom sestoupili hluboko do údolí potoka Eggeralmbach k lovecké chatě Egger. Následně zdoláme vrchol Vöttleck a poslední noc zakempujeme u horské samoty Moaralm, odkud zbývá jen seběhnout zpět k Bergerhube.
Takový byl náš plán. Jestli nám to vyjde záleželo ovšem také na tom, jakou tvář nám ukážou hory.
1. den: Zpět na hřeben Seckauských Taur
První ráno v Triebentalu bylo nádherné. Červencové počasí nám přálo a údolí se probouzelo do krásného slunečného dne. Noc jsem strávili v kempu u Bergerhube. S radostí jsme využili možnosti se v klidu a bohatě nasnídat u Marianny a Sigiho, dát si sprchu a pak si přebalit batohy tak, aby jejich obsah co nejvíc odpovídal tomu co nás čeká. V balení exceloval zejména Adam, který do batohu nacpal celou IKEA tašku plnou čerstvých potravin na vaření v horách.
Stoupání od Bergerhube bylo ve spalujícím slunci dost náročné. Naštěstí je podél cesty horský potok plný studené vody, kde se dá kdykoliv schladit. Ideální je nabrat si vodu do čepice nebo klobouku a nasadit pěkně studené na hlavu. Těžké batohy nás občas přišpendlily do stínu, kde jsme mohli spokojeně rozjímat. Všude kolem byly nádherné výhledy a tak častější přestávky nikomu nevadily. Kvetoucí horské louky dávaly celému obrazu ten správný nádech, stejně jako čerstvá zelená tráva.
U Schaunitzsee jsme se za první nastoupené metry odměnili delší obědovou přestávkou. V odpoledním slunci jsme načerpávali síly do prudkého stoupání na hlavní hřeben Seckauských Taur. Výstup končil vrcholem Kerschkern ve 2225 mnm.
Nástup od jezera do sedla je v pohodě, kousek nad sedlem je ale dost nepříjemný úsek, kde je nutné zdolat skálu lehkým lezením. Pro lidi s velkými batohy je to dost náročné. Rozhodně ale není rozumné tento úsek obcházet, okolní svahy jsou velice prudké. Po zdolání přelezu je to na Kerschkern už jenom kousek. Měli jsme štěstí vrchol hory Kerschkern byl lidprázdný, počasí ideální a tak jsme si mohli naplno užívat dalekých rozhledy na celé hradby hor a vrcholů všude kolem nás.
Opravdu nádherný hřeben se ovšem objeví až za vrcholem Kerschkern. Prudce sklopený svah je z jedné strany porostlý alpskou loukou, z druhé strany padá skalními stěnami do údolí. Cesta je rozmanitá. Chvíli vede po kamenech, chvíli kosodřevinou, chvíli stoupá, pak zas sestupuje prudce dolů. A hlavně je neustále na co koukat. Těsně před sedlem Bärensuhlsattel se jde úzkou skalní pěšinkou přímo pod hřebenovou skalkou. Když vyjde počasí, je to jako procházet nějakým kouzelným světem.
Sedlo Bärensuhlsattel v 1795 mnm bylo naše první nocoviště. Bohužel to není úplně nejlepší místo na kempování. V sedle je pramen výtečné vody, ale pastvinu využívají krávy a tak je terén hodně nerovný. Najít malé místo pro stan nebylo úplně jednoduché. A to jsme ještě vůbec netušili, jakou budeme mít na noc společnost. Potom co jsme si uvařili a začalo se smrákat se do sedla stáhly krávy a důkladně zkoumali nás i naše stany. Nebylo to nic příjemného. Bohužel jsme nevěděli, že to místo stádo využívá ke spaní.
2. den: Z hřebene do údolí
Jak byl večer neklidný, tak bylo ráno kouzelné. Krávy nocovali v širokém kruhu kolem nás a skoro to vypadalo, že nás chrání. Nad krajinou se nesla těžká mlha, která se ale teplem slunečního světla rychle rozplývala. Nezbývalo než pořádně posnídat chleba s lososem a avokádem z Adamovo batohu, sbalit tábor a vydat se na nejbližší vrchol – Griesmoarkogel. Na ten vede pěšinka pěkně prudká a klikatá, takže jsme za nedlouho viděli sedlo pěkně svrchu.
Na vrcholu Griesmoarkogel nebylo už po mlze ani památky. Veškerá oblačnost stoupala z vrcholků hor a dohlednost už byla zase kilometry daleko. My jsme moc nelenili a pokračovali jsme na nedaleký vrchol Himmeleck. Cesta tu nejprve trochu sestoupá do sedla a pak opět prudce stoupá na vrchol.
Himmeleck je se svými úžasnými výhledy, křížem, vrcholovou knihou a lavičkou ideálním místem, kde se člověk odmění za metry nastoupené s těžkým batohem. Vrchol je prostorný a má malý boční hřebínek, takže je tu místa pro všechny dost. Z Himmelecku je to do sedla Leckensatel už jenom kousek, ale zbývá ještě přejít dva nižší skalnaté vrcholy, kde je terén poněkud nepřehledný.
Trasa je zprvu krásně viditelná a klikatí se po hřebenu jako had. Následují však vrcholy Leistenhorn a Silberling, kde je terén díky skalkám a kosodřevině dost těžko čitelný. My jsme se najednou rozdělili do tří skupin, ani jsme nevěděli jak a každý vrcholy obešel trochu jinak. Jedná se ovšem rozhodně o jednu z nejkrásnějších částí tohoto hřebene. Pokud byste měli jediný den v Seckauských Taurách, určitě si dejte tuhle část s výstupem na Himmeleck.
V sedle Leckensatel jsme měli naplánovaný polední odpočinek a svačinu. Čekal nás sestup lesem so hlubokého údolí pod námi.
Cesta z kopce po lesních pěšinách utíkala hned jinak. Kilometry rychle ubíhaly a nic nenasvědčovalo tomu, že by nás čekala nějaká komplikace. Dokud nám doslova před nosem nezmizela cesta. Přímo u potoka Eggeralmbach cesta končila sesunutým svahem a další postup tudy byl nemožný. Čekalo nás tedy vrátit se zpět na hlavnější cestu a pokračovat za ledovým brodem dál do kopce, kterému jsme se chtěli vyhnout. Původní plán na pozvolné stoupání podél potoka tak vzal za své. Brod jsme nakonec zdolali suchou nohou.
Čekalo nás pět kilometrů navíc, se kterými jsme nepočítali. Stoupání vystřídalo klesání k potoku Rossegbach a následně opět stoupání a klesání k potoku Eggeralmbach, odkud nás čekal poslední krátký výstup na samotu Egger.
K lovecké chatě Egger jsme dorazili opravdu pěkně zničení. Mimo toho, že cesta byla delší, tak ještě na jednom divokém úseku opět zmizela a objevila se skoro o 100 výškových metrů níže. Sestup tak připomínal skoro volný pád. Táboření u chaty Egger jsme měli povolené od místní paní revírnice. Byli jsme rádi, že zrovna jela kolem a měli jsme tak s jejím posvěcením jistotu klidné noci. Lovecká chata nabízí ideální zázemí s tekoucí vodou, toaletou a sezením pod malou střechou.
3. den: Ztraceni v horách a údolích
Ráno jsme se rozdělili na dvě skupiny. Předchozí den byl totiž pro některé poněkud intenzivnější a chtěli si dát voraz. Adam s Alicí a Pacim pokračovali podle původního plánu na vrchol Vöttleck, ostatní tento vrchol vynechali a šli kratší cestou.
Ani jedné skupině se nevyhnuly problémy s trasou. Mapa tu z velké části totiž nemá s realitou nic společného. Takže z plánované zkratky pro méně sportovní skupinu se moc zkrátit nepovedlo. První překážka byla nastoupání sto výškových metrů neexistující cestou, která pozvolně přešla do strmého zarostlého svahu, aby se nad námi opět vynořila z divočiny. Co se zde stalo je nám záhadou, ale nejvíc to vypadá, že se někdo při plánování široké lesní cesty prostě přepočítal.
Netrvalo dlouho a na druhé straně kopce jsme stáli před stejným problémem. Cesta najednou zmizela. Po krátkém průzkumu terénu jsme se rozhodli jít jinou, výrazně delší cestou. Nic moc jiného nám totiž ani nezbývalo. Museli jsme se vydat trasou po protějším svahu údolí. Lesní silnička byla pěkná, šlapalo se po ní dobře a už jsme tak nějak počítali s tím, že nás snad nic špatného nečeká.
Jenže pak, těsně před sedlem Moartörl, kde měla být odbočka na pastvinu, žádná odbočka opět nebyla. Nezbývalo, než se přelézt ohradník a vydat se mezi kravami k sedlu s rozcestníkem. Naštěstí orientace byla celou dobu jednoduchá a tak nebyl problém to na Moartörl trefit. Dál už vedla turistická značka a tím naše útrapy skončily.
O poznání horší to měla druhá skupina, která se vydala na Vöttleck. Ti nejenže měli trasu delší, ale zároveň se jim také ztrácela a měli znatelně náročnější terén na orientaci.
Samota Moaralm je jako oáza klidu a pohodlí. Malou horskou farmu provozují moc příjemní manželé, kteří si rádi s pocestnými popovídají a posedí na pár šnapsů. Zásoby piva i limonád se chladí ve studeném horském prameni a paní domácí připravuje k jídlu dobroty z vlastní produkce mléka i masa. Bylo to nejlepší místo, kde se zase sejít a strávit poslední noc v horách.
Seckauské Taury jsou malebný a stále dost zapomenutý kout rakouských Alp. Malá turistická infrastruktura a nepřesnosti v mapách umí člověka potrápit, stejně jako těžký batoh. Hory se ale umí každému tulákovi patřičně odměnit.
