Údolí Úterského potoka je všem tulákům velice dobře známé. Zejména u nás v Plzeňském kraji se jedná o vyloženě profláknutou oblast. I v takové lokalitě lze ovšem udělat objevný výlet, kde člověk nepotká nohu. Stačí se vydat kaňonovitým údolím některého z přítoků.

Jarní procházka údolím Úterského potoka pod Pakoslaví

Trasa

Šest kilometrů dlouhá procházka neprověří sice nijak zásadně naši fyzičku, na druhou stranu je tam několik technických míst, které znemožňují průjezd s kočárkem.
Kompletní trasa na mapy.cz: https://mapy.cz/s/jugodolovu
Délka trasy: 6,1 km
Stoupání: 117 m
Klesání: 117 m
Parkování u Dudákovského mlýna: https://mapy.cz/s/fuzumurula

Cesta, která mizí pod nohama

Z nevelkého parkoviště nás první kroky dovedou rovnou ke kamenným ruinám Dudákovského mlýna. Bohužel z něj moc neprozkoumáme, protože se jedná o soukromý pozemek a tak vidíme jenom pár kamenných zdí. Zelená turistická trasa vede dál proti proudu Úterského potoka hned vedle zaniklého mlýnského náhonu. Podle jeho šířky se dá tušit, že se v něm za starých časů valilo poměrně hodně vody a Dudákovský mlýn tak neměl rozhodně o energii nouzi.

Kvetoucím jarním lesem, který porůstá přilehlé svahy, jsme po necelém kilometru došli k první nástraze - brodu přes Úterský potok. Naštěstí byla kousek vedle lávka ze dvou povalených kmenů a spadlého zábradlí. Překonal jsem tedy vratký přechod a zábradlí přidržel, aby se Lenka s dcerkou v nosítku dostala na druhý břeh bezpečně.

V místě, kde se do Úterského potoku vlévá bezejmenný přítok z Pakoslavi, se údolí otevírá do větší šíře, takže tu má slunce dost síly a celou louku příjemně prohřívá. My jsme zde odbočili ze zelené turistické trasy a vydali jsme se prozkoumat pakoslavský potok. Cesta byla dobře znatelná a nic nenasvědčovalo nějakým komplikacím. Údolí potoka se brzy sevřelo a začalo mít kaňonovitý charakter. Nad hlavami jsme mezi stromy viděli ostré hrany skalek a po svazích pobíhala vysoká zvěř, která byla evidentně dost překvapená naší přítomností. Stejně jako dravci, kteří jen neochotně roztahovali křídla, aby se vznesli vzhůru a mohli nás dál pozorovat z bezpečné vzdálenosti.

Cesta, která přesně kopíruje bezejmenný potok, ale brzy ukázala svoje nástrahy. Popadané stromy tu evidentně neležely první sezónu a naše procházka začala připomínat překážkovou dráhu. Vše nakonec vyvrcholilo tím, že cesta zmizela docela a tak jsme mohli jen obdivovat jak potůček vesele zurčí až na samé skále, kterou si po dlouhá tisíciletí vymílá cestu.

Naštěstí už jsme byli kousek od Pakoslavi a tedy cyklotrasy 2214, kterou jsme pokračovali směrem na Šipín. Odměnou za útrapy v kaňonu nám byly krásné rozhledy směrem na Hradišťský vrch a Bezdružice.

Šipín a tajemná roubená kaple

Pohodovou cyklostezkou jsme se přesunuli k silničce, která vede přes údolí Úterského potoka, u které leží také lesní osada Šipín.

Šipín je magické místo. Uprostřed tichých lesů zde stojí krásně udržovaný pozdněbarokní kostel sv. Barbory se třemi přilehlými domky. Celá scenérie působí neskutečně harmonicky. My jsme navíc měli štěstí, že jsme Šipín navštívili zrovna, když kvetly místní ovocné stromy, které tomu všemu dodávaly na malebnosti. Klid, který z toho všeho šel příjemně dokreslovalo bzučení včel a čmeláků.

Šipín je pro svoje jedinečné genius loci oprávněně vyhledávaným poutním místem. My jsme měli štěstí, že vyhlídka s přístřeškem a lavičkou byla zrovna prázdná a mohli jsme na chvíli odpočívat a dívat se seshora na všechnu tu jarní divokou krásu.

Poslední zastávkou, před návratem k autu, pak byla tajemná roubená lesní kaple Panny Marie, která je jenom kousek pod Šipínem. Kapli zde nechal vystavět Konstantin z Löwensteinu, aby chránila místní zázračný pramen - Svatou studánku. Voda z ní prý uměla mimo jiné vracet slepým zrak. Jelikož pramen stále vyvěrá, tak může každý i dnes vyzkoušet jeho zázračné účinky.

A kdo má rád vojenskou historii určitě si po cestě všimnul několika betonových bunkrů - řopíků - postavených za První republiky. Jeden z nich zve k prozkoumání posledních pár metrů před návrat k zaparkovanému vozu.