Krušné hory nabízejí nepřeberné množství cest vhodných pro rodinné výlety s kočárkem. My dáváme přednost místům, kterými neproudí davy lidí a proto jsme se vydali k mojí oblíbené Přebuzi, což je se svými 79 obyvateli vůbec nejmenší město v Česku.

Trasa

Město Přebuz leží v 886 mnm a jedná se v pravdě o horské město se vším co k tomu patří. Zimy jsou tu tuhé a na okolní krajině je to znát. My jsme se vydali po 15 km okruhu, který se dá zdolat s kočárkem, pokud je sucho. My měli v únoru mokro, takže jsme na Rolavském vrchovišti museli kočárek přenášet.
Kompletní trasa na mapy.cz: https://mapy.cz/s/halazefete
Délka trasy: 15 km
Stoupání: 317 m
Klesání: 317 m
Parkování na jednom z neplacených parkovišť v jižní části Přebuzi https://mapy.cz/s/hulohuzevo

Lesními asfaltkami k Rolavskému vrchovišti

Zástavba Přebuzi si z části zachovala svoji původní tvář. Při průchodu tak není nouze o malebné krušnohorské chaloupky, které nejlépe člověka přenesou do doby, kdy bylo tohle místo v zimě odříznuté od světa. Nás z městečka vyvedla cyklotrasa 2003, která vede po nepříliš kvalitní asfaltové silnici a po drobném stoupání do 920 mnm začne pozvolna klesat k Rajeckému potoku. Tam se charakter cesty rychle mění a začne poměrně prudce klesat.

Údolí Rájeckého potoka je romanticky divoké a má kaňonovitý charakter. Z nekompromisních, prudkých, lesních svahů často trčí skály a celou atmosféru dokresluje hučící voda, která často padá v kaskádách prudce níže do údolí. Je tedy neustále co pozorovat a prozkoumávat.

Sklesali jsme až k soutoku Rájeckého a Stříbrného potoka, kde je pohodlný dřevěný přístřešek vhodný k odpočinku, malému pikniku a samozřejmě také ke kojení. Přístřešek stojí v nejnižším bodě výletu zhruba v 690 mnm a začíná zde stoupání zpět do větších nadmořských výšek, kam nás vedla červená turistická trasa. Silnice po které trasa vede se v zimě neudržuje a provoz je tu naštěstí opravdu minimální.

Konec stoupání je v 900 mnm, kde je možné si na chvíli vydechnout na malé lavičce. A protože toho asfaltu bylo už dost, vyplatí se pokračovat dále po červené značce. Sice to je delší, ale mimo změny povrchu určitě každý ocení i úplně novou krajinu, ve které se ocitne.

Pokračovali jsme dál Rolavským vrchovištěm, což je rozsáhlý systém rašelinišť, potoků a pramenišť, který nabízí opravdu neokoukané přírodní scenérie. Krajina je zde sice silně poznamenaná těžbou rašeliny, příroda si ale už vzala zpět co jenom mohla. Je nutné se zde pohybovat pouze po vyznačených cestách, což má hned dva důvody. Prvním je silně podmáčená půda a druhým, že se jedná o přísně chráněné území, kde je mimo několika cest průchod zakázán.

Jelikož jsme náš výlet uskutečnili za neobvykle teplého února, nebylo o podmáčenou zem nouze ani na vyznačené červené stezce. Na několika místech jsme museli kočárek přenášet, protože bych s ním terén neprojel.

Dobrodružství ale netrvalo dlouho a po dvou kilometrech jsme byli zpět na silnici v místech, kde dříve stávala hornická obec Rolava. Ta stejně jako řada jiných obcí v pohraničí zanikla po Druhé světové válce. Dnes se tu poutníkovi naskytují alespoň nádherné pohledy do rovinaté krajiny kolem potoka Rolava. A protože je neustále na co koukat uběhnou poslední kilometry zpět k autu jako nic.